„Hudba na tomto albu je mému srdci blízká a je mi velmi drahá. Strávil jsem většinu své dosavadní kariéry zpíváním Mozartových oper,“ říká Plachetka a dodává, že lidé se jej často ptali, proč z těchto árií nenatočil desku. „Odpověď je celkem jednoduchá: už existuje tolik Mozartových nahrávek a já jsem nechtěl udělat jen další z nich. Cesta se ukázala, když jsme s Romanem Válkem zvažovali nový recitálový program, kde bychom mohli vystupovat s jeho orchestrem,“ vysvětluje operní pěvec.
Povězte mi, v čem je specifické album, které teď vydáváte?
Jednoznačně v tom, že mají posluchači šanci slyšet hudbu Mozarta a Salieriho. Posluchači jistě znají z uměleckých děl zpracování, že Salieri Mozartovi záviděl, ale není pro to žádná historická opora. Naopak, v té době neměl Salieri co závidět, protože on byl slavnější, měl prestižnější místo u dvora a jeho opery se hrály více. Ač Mozartova hudba lépe uzrála staletími, v té době neměl Salieri proč být zapšklý. Chtěli jsme z jejich vztahu tedy sejmout tuto nálepku a dát posluchačům možnost si jejich skladby poslechnout vedle sebe. Jejich díla se na albu střídají pravidelně. Ale vlastně se nad tím můžete zamýšlet, ale nemusíte. Záleží spíš na tom, jestli ta hudba posluchače osloví.
Je vám jejich hudba tedy hodně blízká?
Rozhodně jsem s nimi doposud strávil nejvíc času. Poslední dobou se posunuji trochu dále, ale nerad bych se jich vzdával, dokud to jenom trochu půjde, a rád bych zpíval jejich skladby.
Na albu, stejně jako na koncertech, vás pod taktovkou dirigenta Romana Válka doprovází Czech Ensemble Baroque, kteří hrají na dobové nástroje. Je to v něčem pro zpěváka jiné?
Jejich dobové nástroje se k této nahrávce skvěle hodí. Nejedná se přitom o běžný hudební doprovod, je to velmi náročná věc a jiný způsob práce. V žádném případě nechci urážet moderní orchestry, naopak technicky se na moderní nástroje hraje lépe a na nahrávání jsou i výhodnější, protože se nemusí tolik řešit ruchy a že se nástroje rychle rozlaďují. Ale čistě pro souhru, dobové orchestry bývají bezprostřednější a víc vnímají, co se na jevišti děje. Zpívá se mi proto s nimi velmi dobře, protože v tu chvíli víte, že jste jedno těleso a děláte hudbu společně.
Adam Plachetka
Námět alba byl napřed koncertním programem a deska vznikala za covidu. Byla v plánu, nebo jste využili volný čas?
Už když jsme program hráli na koncertech, tak jsme si říkali, že je to zajímavá myšlenka a přetavit ji v album by bylo fajn. Ale nikdy na to nebyl čas. Nicméně covidová situace nám potom dala prostor proměnit tento několik let starý záměr v realitu.
Budou si to moci lidé opět někde poslechnout i naživo?
Určitě bychom rádi. Lidé z Czech Ensamble Baroque říkají, že je to jejich dosud nejhranější projekt. Což ale zároveň znamená, že už se hrál na hodně místech, a je otázka, kam si nás ještě vezmou. Něco už je ale v jednání.
Co vás nyní čeká?
Ještě mám před sebou nějaká představení v Česku, v půlce prosince odlétám do amerického Texasu, konkrétně do Houstonu, kde budu hrát Figarovu svatbu, tam jsem do konce ledna. Hned poté se vrátím a s Romanem Válkem a Ensemble Baroque začínáme připravovat operu od Antonia Caldary pro Znojemský hudební festival. A koncertně zazní předtím v Brně a ve Španělském sále Pražského hradu na začátku února.
Když jsme spolu dělali rozhovor před třemi lety, mluvil jste také o tom, že máte i malý vinný sklípek na Moravě. Ještě se tam dostanete?
Teď jsem tam déle nebyl, ale letos v létě jsme tam několik týdnů s rodinou strávili, právě i v době zmiňovaného znojemského festivalu. Příští rok to plánujeme udělat stejně.
Takže jste po covidové pauze naplno zpět v práci s veškerým cestováním?
Snažím se nevracet se úplně do tempa, které jsem měl předtím, a mít víc volného času. Ale ježdění mimo Prahu je i tak komplikovanější. Nejen kvůli představením mým či mé ženy, ale třeba i kvůli dětem, které mají v týdnu školu a různá vystoupení.
