Kandidujete i proti Mirkovi Topolánkovi, jehož vládě jste se studenty zmařil úmysly privatizovat nemocnice.
Taky jsem si říkal, jak se ten osud zvláštně spojuje. V jistém ohledu jsem rád, že se s ním mohu utkat znovu. Podle mého názoru už kandidovat neměl. Představuje to, co vedlo společnost k rozštěpení, a může za nespokojenost lidí s politikou.
Nestihl jste v termínu sehnat dostatek podpisů, požádal jste proto senátory. Proč?
Nechtěl jsem zklamat ty, kteří mi své podpisy dali přímo nebo je posílali. Chodily mi obálky s archy, kde bylo třeba sto i pět set podpisů. Nechtěl jsem zklamat důvěru lidí v občanskou politiku.
Kdo všechno vám pomáhal a pomáhá?
Neměl jsem peníze někoho zaplatit. Od začátku to byli jen dobrovolníci. V polední pauze jsem odvezl stánek třeba na pražské I. P. Pavlova, kde někdo čekal, já tam pak přijel odpoledne a od tří jsem u stánku postával zase já. Pak jsem zjistil, že bych potřeboval víc míst v Praze, a napadlo mě, že bych si vždycky stánek někde uložil, abych ho nevozil sem a tam. Na I. P. Pavlova mi ho schovávali v řeznictví, na Andělu v pohřební službě a na náměstí Republiky v kostele.
To asi bylo dost fyzicky vyčerpávající...
Jezdíval jsem i po Čechách a Moravě. Nejhorší bylo, když jsem se potřeboval dostat na frekventované místo a nemohl autem dojet až tam. Když jsem nechtěl jít nadvakrát, hodil jsem na jedno rameno stánek, vážil dvacet kilo, na druhé stojan a stolek, na záda batůžek s archy. Musel jsem to sám táhnout třeba kilometr. Ve Staré Boleslavi při Svatováclavské pouti jsem takhle narazil na Kalouska. Volal: „Tamhle je ten neúnavný Hilšer!“
Zrušil byste bariéry na Hradě?
Určitě. Jako študák jsem na Pražský hrad chodil s holkama na rande. Teď bydlím na Pohořelci, kousek odtud. Kamarád mi říkal: „Máš to krok na Hrad. To by mohlo být tvoje heslo.“
Pojďme do minulosti. V létě 1989 jste s rodiči emigroval do Španělska. Prozraďte okolnosti této události. Bylo to dramatické?
Jeli jsme naoko na dovolenou do Bulharska přes Jugoslávii. Rakušané a Italové ale už Čechoslováky z Jugoslávie nepouštěli. Čechům dávalo víza jen Španělsko a Turecko. Nechali jsme proto v Jugoslávii auto a s kufry odletěli do Madridu. Než jsme dostali víza do Austrálie, kam jsme chtěli za příbuznými, kteří emigrovali v roce 1968, přišel 17. listopad. Táta řekl, že už nikam nemusíme. I tak to ještě trvalo, domů jsme se vrátili až po roce a půl.
Byl návrat složitý?
Žili jsme rok a půl v ubytovně v Chomutově, protože náš byt mezitím zabavili. Naštěstí nestačili sebrat chalupu a věci z bytu, které stihli příbuzní odvézt na Moravu.
Co se s vámi dělo v dalších letech?
Začal jsem studovat politologii, v rámci praxe jsem se dostal do Sněmovny, do bezpečnostního výboru. Skandály kolem ODS v roce 1997 rozmetaly mé mladické iluze. Tak jsem se rozhodl, že zkusím školu, která nemá nic společného s politikou. Táta je zubař, volba padla na lékařskou fakultu.
Ještě předtím jste ale jel načas do Spojených států.
Měl jsem jen turistické vízum, ale pracoval. Načerno, snad je to promlčené. Vydělával jsem na letenku do Austrálie. Docela dobrou práci jsem sehnal přes Mexičany. Jako popelář jsem svážel tříděný odpad.
Co vám americký pobyt dal?
Poznal jsem lidi z nejnižších vrstev. Třeba Mexičan, bylo mu asi osmnáct, se doma pohyboval mezi gangy, měl zkušenosti se zbraněmi. Uvědomil jsem si, jaké mám štěstí, že jsem se narodil někde, kde jsem mohl studovat. Že ne každý tu šanci má, jen proto, že se narodil někde, kde to možné není. Kandidovat na prezidenta jsem se rozhodl poměrně brzo. Spouštěcím mechanismem bylo, když nás nepustili 17. listopadu 2014 na Albertov. Vždycky jsem proti něčemu protestoval. Jít ale jednou za čtyři nebo pět let k volbám mi připadlo málo. Rozhodl jsem se nebýt tím, kdo jen nadává, ale sáhnout po moci a převzít zodpovědnost.
