Kdo pozoruhodný u vás v poslední době byl?
Byli tu prezidenti, exprezidenti, osobnosti z akademického světa. Ale řeknu to obráceně. Kdo tady v tuto chvíli nesedí. Ve stejnou dobu, kdy si spolu povídáme, sem byla objednána sedmičlenná špičková delegace amerických kongresmanů. Některé z nich osobně znám. Jistě jste si všiml, že v Americe došly peníze na financování vlády a vládních organizací. V úterý v dopoledních hodinách tak přišel mail z Kongresu, že sem nemohou přiletět.
Kde budete sledovat vyhlášení výsledků prezidentských voleb?
Původně jsem chtěl hned po vhození lístku odjet lyžovat do Špindlerova Mlýna. Ale asi to budu sledovat v Praze v jedné hospůdce se svými přáteli.
Máte tip na vítěze voleb?
Nejsem schopen odlišit tip od přání. Já jsem vždy na pesimističtější straně. V poslední době je to třetí velké tipování a pak překvapivý výsledek. Strašně jsem si přál brexit, ale nevěřil jsem tomu. Ono to dopadlo. Stejně tak jsem si přál Trumpa, ani tomu jsem nevěřil. Teď si strašně přeji, aby nevyhrál kandidát pražské kavárny pan Drahoš, tak doufám, že do třetice všeho dobrého.
Napadlo vás v roce 2012, kdy jste Jiřího Drahoše 28. října vyznamenával, že se za pět let ocitne v jiné roli?
Nenapadlo. Až tak překvapivé to ale pro mě není. Tábor antizemanovského světa hledal co nejprázdnější, co nejméně výraznou osobu. Dnes jsem si někde přečetl – nějakou panenku Barbie. Nemá nic za sebou, nic v sobě, nechce se se žádným názorem ušpinit. Bylo logické, že bude vystrčen do popředí někdo takový. Že je to zrovna a náhodou on, je skutečně asi jen náhoda. Nebo proto, že je naprostým ztělesněním prázdna a beznázorového světa, který mocní současné Evropy strašně moc potřebují.
Proč letos téměř žádné politické strany nenabídly své kandidáty?
Přímá volba byla čirý populismus, který se velmi hodil šéfům politických stran. Když Poslanecká sněmovna tuto změnu odsouhlasila, byl u mě objednán jeden z předsedů politických stran. Já mu říkal: Udělali jste strašnou chybu, to se vám strašně vymstí. On ale odpověděl, že je to pro ně výhoda. „Když budu před sebou tlačit nějakého kandidáta, ale on to nakonec prohraje, tak já budu peskován, že jsem zvolil špatného. Takhle mohu dělat prsty mlýnek, že já nic, že já muzikant.“
Proč jsou tábory obou příznivců tak nesmiřitelné? „Kdo volí Zemana, je idiot, kdo volí Drahoše, je debil.“ To je dnes běžná diskuse třeba na internetu.
Třeba vyhrocenost voleb v Americe je stejně veliká, míra nenávisti vůči Trumpovi možná překonává to, co je u nás. Já jsem v Americe spíše šokován, když potkám kultivované lidi a slyším, že nikdo z nich nezná ve svém okolí nikoho, kdo volil Trumpa. Já řeknu: Vážení, vy se vůbec nestýkáte s druhou půlkou Ameriky, netušíte, co si ta druhá půlka Ameriky myslí. Proto často cituji základní poučku první kapitoly jakékoli učebnice sociologie, která varuje studenty, aby nezobecňovali podle okruhu svých známých. Tady se přiznám, že v rozporu s těmito požadavky sociologie musím říct, že nevěřím, že je někdo, kdo by neměl pocit, že prezidentská debata na Primě byla totálním debaklem pro pana Drahoše. Přesto se ukazuje, že takoví lidé možná jsou. Opravdu rozum mně nad tím zůstává stát.
O funkci prezidenta v České republice se často říká, že je to jen kladeč věnců. Připadal jste si tak?
Nepřipadal. Jakkoli občas položení věnce, nebo eventuálně záměrné nepoložení, je politikum par excellence. Je zbytečné to degradovat a chyba to podceňovat. Politik při tom často něco pronese, interpretuje událost, ke které se věnce kladou nebo nekladou. Kromě toho jsem seděl normálně každý den na Pražském hradě ráno ve své kanceláři, myslím, že to nedělal ani ten prezident přede mnou, ani ten prezident po mně. Já jsem tam normálně seděl a fungoval.
Je prezidentování fyzicky náročné?
Fyzicky náročné je z tisíce ohledů, ale fyzickou náročnost si definujete sám. Moji všichni spolupracovníci si ťukali do čela, vrtěli hlavou, co všechno si do programu nandám. Já jsem říkal – ano, já vím, já si ten život zahušťuji. Byla to možná moje chyba.
Domníváte se, že kdyby nebyla okupace, válka a pak čtyřicet let komunismu, že by hodnocení Masaryka a první republiky nebylo tak tatíčkovské a zidealizované?
Určitě válka a komunismus povýšily první republiku a logicky, nemá cenu se tomu bránit. Já sám jsem byl ovlivněn čapkovskou literaturou první republiky, když to zúžím. Přiznám se, že z hlediska mého oboru ekonomie, z dvacátých a třicátých let jsem nečerpal. Učil jsem se ze světové literatury. Neviděl jsem jediného našeho ekonoma, kterého bych měl důvod ocitovat. Ministr financí Alois Rašín byl zajímavá bytost, ekonom Karel Engliš také, ale byl uschlá větev, která dál nevedla. Růžové brýle o první republice nemám.
Pražáci se často diví, že volby dopadají jinak, než se domnívají. Je Praha bublinou?
Praha je víc než jiné končiny město nemakačenků. Vysvětlím. Citoval jsem nedávno amerického kongresmana, který moc hezky řekl, že si lidé nepřejí práce, které se dělají rukama a při kterých se musí stát. V Praze je nejmenší počet těch, kteří se živí prací svých rukou a kteří při tom dokonce musí stát. To mozek trošku pozměňuje, a proto mozek typického Pražana není stejný jako mozek průměrného občana České republiky mimo toto velkoměsto. To říkám i jako celoživotní Pražák, který ani nežil mimo Prahu.
Zmínil jste se už o Praze. Co říkáte na stav pražských mostů? Jistě přes ně často jezdíte autem.
Jezdím. Odmítám nárazové objevy nějakých katastrofických stavů. Problém tu existuje minimálně desetiletí. Ví se, že je potřeba mosty spravovat, ví se také, že nemáme odvahu dělat velké urbanistické dopravní zásahy, proto se nám tak strašně špatně opravují mosty, protože jsou důležitým komunikačním prostředkem. Logicky před sebou magistrát tlačí jejich opravu, protože by to zkomplikovalo dopravu. Já nevěřím, že došlo k něčemu šokujícímu až dneska. Shodou okolností je letos 140. výročí postavení Palackého mostu. Byl postaven roku 1878. Stavba byla zahájena v roce 1876. S tehdejší technikou a možnostmi byl most postaven za dva roky. Ve stejný den, kdy jsem to četl, přišla zpráva, že opravy Libeňského mostu se možná protáhnou až na deset let. Takže nevím, co bych k tomu říkal.
Zkuste říct u každého prezidenta od roku 1918 něco pozitivního, něco, co na nich bylo zajímavého. I když u některých je to zřejmě velmi těžké.
Masaryk byl odvážným tvůrcem, zakladatelem, iniciátorem samostatnosti Československa. Byl velmi svůj, s mnoha jeho názory nesouhlasím. Mnohé věci dělal jinak, než by dnes bylo přijatelné. Kdysi mě zaujalo při návštěvě ostrova Capri, kde jsem byl na jedné z posledních prezidentských cest na pozvání italské hlavy státu, jedno zjištění. Tam mě zavedli do galerie a ukázali spoustu fotek Masaryka. Masaryk s tím a oním, Masaryk na pláži a podobně. Řekli mi, že Masaryk tam někdy ve dvacátých letech trávil čas od dubna do listopadu. Neuvěřitelné. Půl roku byl mimo republiku. Já jsem tehdy večer odlétal do Prahy, druhý den jel do Moravskoslezského kraje. Byla to jiná doba. Byl to jiný svět.
Edvard Beneš?
Já Beneše v podstatě hájím. Nejen proto, že jsme oba navštěvovali stejné gymnázium v Praze v Londýnské ulici. Vždycky jsem ho hájil před vychytralými analytiky žijícími ve zcela jiném světě. Že on musel rozhodovat v reálném čase. Neměl půvab rozhodování půlstoletí po té události a možnost vyhodnocovat všechno co se ví dnes a nevědělo tehdy. Napsal jsem o tom spoustu projevů, i při kladení věnců v Sezimově Ústí, když jste se ptal předtím na kladení věnců. To je ta příležitost, kdy prezident může pronést vážný projev při nějakém výročí.
Emil Hácha?
Hácha je specifický fenomén. Navlečen do své role nebyl schopen zvládnout, jestli rezignovat dřív, nebo být určitým zadržovatelem ještě většího zla. Knihu Václava Junka o něm považuji za velmi oči otvírající. A komunističtí prezidenti? Komunistické potentáty nemá příliš smysl diskutovat. Není k tomu co zásadního říkat, oddělovat jejich jednotlivosti, které v nich byly. Někteří byli osobnosti s nějakým obsahem a někteří byli daleko prázdnější.
Václav Havel, váš předchůdce?
Po jeho smrti jsem měl několik zásadních projevů, kde jsem řekl všechno pozitivní, co jsem o něm v hlavě měl. O ostatním jsem pomlčel.
Litujete, že vás někdy něco v životě minulo, že jste něco nestihl? Máte tento druh lítosti v povaze?
Nemám. I když mě vyhodili na dvacet let z akademie a pohyboval jsem se v jiných sférách. Nevím, co by bylo, kdybych to pětadvacetiletí prožil v úplně jiném prostředí. Kdybych chtěl trochu zavtipkovat, jestli bych něčeho litoval, tak toho, že jsem se nestal jazzovým pianistou.
Máte čas vyrazit si s manželkou na horskou túru? To přece patřilo k vašim oblíbeným společným aktivitám?
Posledních pět let, kdy je na Slovensku, moc ne. Pořád ještě chodím na Sněžku, letních pěších túr ale ubylo. Kondici si udržuji lyžováním.
Jak často vidíte svá vnoučata? V čem vám dělají radost?
Vidí mě málo. Jestli to platilo v éře mých politických funkcí, tak se to nevylepšilo. Občas s nimi jedu lyžovat do Špindlu. A radost? Nejstarší Vojtěch skládá poslední zkoušku v prvním semestru vysoké škole ekonomické. Druhá Kateřina má maturitní ples. Půjdu do pražské Lucerny, kde jsem měl maturitní ples před šílenou dobou, před šedesáti lety.
