„Na začátku jsem ze strachu a zodpovědnosti usínala hodně těžko. Přece jen děláte s technologií za miliony. Dnes už mě ale v pivovaru nepřekvapí žádný zvuk,“ říká jednadvacetiletá sládková.
Jak chutnalo první pivo, které jste vyrobila?
Dalo se pít. V osmnácti jsem se do výroby piva zbláznila, studovala, jak se dělá, a začala experimentovat. Bylo z toho ale hrozně svinstva, takže mě s tím naši vždycky vyhodili do koupelny. O tom, jak je těžké dodržet správnou hygienu, nemluvě. Když jsem vyrobila pár slušných várek o několika desítkách litrů, začala jsem se zajímat o to, jak se pivo dělá ve velkém a jak tím vydělat peníze. Občas si ale zavzpomínám a uvařím si doma, v Husinci u Prahy, nějaký ten experiment.
Proč jste si jako své povolání vybrala právě sládkovou?
Když jsem dostudovala gymnázium, přišla otázka, co dál. Došlo mi, že mě studium nenaplňuje, že chci něco opravdu dělat. Dát tomu nějakou hodnotu. Začala jsem tedy studovat podskalskou pivovarnickou školu a k tomu ještě dálkově vysokou zemědělskou v Suchdole.
Kde jste poprvé zkusila vařit naostro?
Měla jsem to štěstí, že jsem na sociálních sítích poznala několik mladých sládků z lokálních pražských pivovarů, kteří mě k řemeslu pustili. Vařila jsem tak pivo třeba v Šediváku, u Bulovky nebo v Úněticích. Nikdy mě ale nelákala velkovýroba. Tam se na pivo nemůžete pomalu ani podívat, ani si sáhnout.
Říká se ale, že větší pivovary mají lepší záruku dodržování standardní kvality...
V laboratořích kontrolují každý detail. To bezesporu. Pro mě pak ale z toho procesu mizí to hezké. Co vím, sládkové, kteří sedí za počítačem a denně musí splnit limit, jsou spíš nešťastní. To se mně stát nemůže. Já když mám práci hotovou, jdu prostě domů a je na mně, co dělám.
Setkala jste se s kritikou?
Necítím se ještě být úplně sládkem, jsem stále na začátku, proto vítám každý názor. Spíše ale ocením názor zkušenějšího pivovarníka než nějakého pivního specialisty.
Práce v Mouše je vaše první větší pracovní zkušenost. Proč právě tady?
S vlastníkem pivovaru Petrem Mouchou jsme se seznámili na jednom pivním festivalu. Hodně rychle nám došlo, že máme na pivo podobné názory. Právě se náhodou chystal investovat a zakotvit v Braníku, slovo dalo slovo a po pár měsících jsem už vařila v Braníku.
Vaří se u vás často?
Dvakrát týdně. Máme stále malou kapacitu. Do budoucna bychom tu ale rádi vařili každý den. Jedeme totiž maloobchod a dodáváme do vlastních hospod. Poptávka se tedy zvyšuje.
Kam podle vás kráčí česká pivní kultura?
Myslím, že se v poslední době nosí dělat z piva malinko víc. Nejdůležitější je u něj přece pitelnost. Teď mám ale pocit, že v pivu dnes každý hledá složitosti a vady. Na to, abychom poznali, zda je pivo dobré, přece nepotřebujeme davy odborníků.
Stále platí, že se Češi dělí na stádo konzervativců či naopak experimentátorů?
Aly, stouty, to jsou piva, kterým já osobně příliš neholduju. Technologicky jsou sice mnohem jednodušší, pokud ale pomineme nějaký marketing okolo, jde o nápoje spíš na cucání než k pití. Vaříme hlavně spodně kvašená piva, takže konzervativním typům umíme vyjít vstříc. Speciály ale po nás chtějí zákazníci neustále.
