Začnu rovnou tím nejhorším: když se v neděli 4. února probudíte krátce před osmou, za okny je černočerná tma jako o půlnoci, obrátíte se na druhý bok... a spíte do půl desáté.
Později se nad vším zamyslíte a dojde vám to: slunce se ráno šine odkudsi z východu a probouzí Evropu. Vzbudí Slováky, Čechy včetně Pražáků. Přelétne Německo, kde lidi s prvními paprsky vyskakují z peřin jako vojáci. Francie je doširoka rozevřená – Alsasko, Lotrinsko, Burgundsko... Buzením Pařížanů se slunce zdrží; není divu, že nad Rennes dopluje s tak velkým skluzem!
To už jste ale vstali z postele a vyrážíte do ulic. I když venku prší, chodí lidi bez deštníků, jsou totiž nepromokaví. Vydávají se za Bretonce, leč chovají se jako Francouzi. Nápisy na uličních tabulkách jsou dvojjazyčné. Těm bretonským nikdo nerozumí – vážně, není to na hlavu?
Do Paříže musíte jet vlakem. Cesta je vcelku rychlá a pohodlná, pokud ovšem dopravce nezapomene připojit k soupravě vagon, do něhož vám prodal místenku; v tom případě ji strávíte na klíně spolucestujícího ve vagoně vedlejším. V Paříži si všimnete, jak nad vámi lidi ohrnují nos: „Bretonec, sláma mu čouhá z bot... a ten nemožný přízvuk!“
Vracíte se na západ a už vám ani nevadí, že musíte doma vyspávat do půl desáté.
