Můj olomoucký děda byl asfaltér. Dřel. Ovšem měl velkou zahradu. Takže, každý večer, když přišel unavený z práce, dal si dvě piva a pak šel pumpovat vodu do kovových barelů od asfaltu, které měl zakopány napůl obruče v zemi.
Pumpoval samozřejmě ručně malou pumpou, dokud nebyly obě kádě plné. Pak se voda nechala den odstát, aby nebyla „syrová“, příliš chladná a měla teplotu dne. Vedle toho babička měla další dvě kádě přistaveny pod okapy kolem domu a zachytávala „dešťovku“. Ráda v ní prala prádlo, protože prý byla měkká. Ale také se s ní zalévala naše ohromná moravská zahrada plná ovoce a zeleniny. Nepamatuji se, že by se někdy zalévalo takzvanou „ostrou“ vodou přímo z vodovodního kohoutku.
Šetřilo se a také se více špekulovalo, co je pro přírodu nejvhodnější. Voda na zahradu pocházela pouze z naší podzemní studny anebo z nebe. Často si na to vzpomínám, když zalévám svou pražskou zahradu tou vodou kohoutkovou, přísně vyčištěnou, chlorovanou a se stabilní stupnicí pH. Co na to asi říkají moje květiny, zelený hrášek, libeček, rukola, další bylinky, rybíz a levandule? Čeho by se napily raději? Jsem si jist, že dešťovka a voda z vlastní studny je lepší. Ale co se dá dělat?
Kdybych stavěl můj dům dnes, určitě bych pod ním vykopal velké retenční nádrže, chytal dešťovou vodu a pak ji znovu čerpal na zalévání. Bavilo by mne to, šetřil bych svou kapsu i přírodu a pevně doufám, že mladí lidé to v budoucnu zařídí lépe. Těch možností, jak uchovat nejkvalitnější tekutinu na světě, je dost!
