Že lhát se nemá, do nás vtloukali odmalička. A přitom nám sami lhali nejméně desetkrát denně. Chápete tu absurditu? Dítě musí říkat pravdu, ale dospělý ho balamutí, kdykoliv se mu to hodí. Lžou babičky, učitelky ve školce, náhodní kolemjdoucí, a dost možná lžete i vy sami. Tak schválně: strašili jste někdy děti, že když budou zlobit, odnese si je čert? Když nechtěly odejít ze hřiště, tvrdili jste jim, že jdete sami, dělali jste pápá a teatrálně odcházeli? Říkali jste, že další bonbon už není, i když zbylo ještě půl pytlíku? Kdo z vás nikdy nefabuloval o ztracených hračkách, mrtvých křečcích nebo nejrůznějších bubácích? I milosrdná lež je pořád lež. I neškodná účelová lež, která nám má pomoct dítě manipulovat, je lež.
Možná si to svoje výchovné lhaní dokážeme ospravedlnit, ale garantuju vám, že dítě je zase dokáže dříve nebo později prokouknout. A když zjistí, že jsme mu lhali o hadech u potoka, které jsme si vymysleli, protože jsme nechtěli, aby děti chodily domů pořád zmáčené a nastydlé, nebo když mu dojde, že to hnusné v té polívce jsou houby, i když jsme mu tvrdili, že je tam nedáme, budeme za lháře.
Pro malé dítě není nic nedůležitá maličkost. Vesmír je neznámý a tajuplný a rodiče jsou bohové. Když se ukáže, že bohové lžou, jistoty dětí se zhroutí. Když lžete o těch „malých“ věcech, jak může dítě vědět, že nelžete i o všem ostatním? A je tu ještě jeden problém. Všechno, co děláme, od nás naše chytré a vnímavé děti odkoukávají. Můžeme stokrát říkat, že lhát se nemá, ale když nás děti slyší lhát, brzo to začnou dělat taky. Tak bacha na to, až se zase budete dovolávat nějakého toho čerta ze sklepa.
