Začalo to nevinně – moje sedmiletá dcera se mě v Krkonoších zeptala, jestli bych si s ní zalyžoval. Přišlo mi to jako dobrý nápad, a tak jsem souhlasil... a až když jsme si půjčili lyže a kráčeli na svah, ozvaly se pochybnosti.
Jako dítě jsem vyrostl v kopcích a od šesti let jsem trávil zimní víkendy na lyžích. Bylo to pro mě tak přirozené jako jízda na kole, nepřemýšlel jsem nad tím jako nad nějakým sportem nebo uměním, spíše to bylo obvyklé trávení času. A když jsem byl v pubertě, prostě jsem si našel jinou zábavu a s lyžováním jsem úplně skončil. To bylo před 24 lety a teď jsem stál na zasněženém svahu, v ruce podivně krátké carvingové lyže – a já nevěděl, jestli neupadnu hned, jak si je připnu na nohy.
Kolem žaludku jsem měl pocit jako před prvním rande – směs strachu a vzrušení z neznámého. A víte co? Byla to krása! Tělo si na všechno vzpomnělo asi za pět minut, lyže byly hravější než kdysi a mě to bavilo snad ještě více než zamlada. Vrátily se mi i všechny hezké věci, kvůli kterým jsem tehdy jezdil. Osamělé ticho mezi vločkami na vleku. Odstředivá síla v oblouku a uvolnění a zrychlení po něm. Instinktivní hledání optimálního místa pro zatočení. Opření do nohou v hlubším sněhu. Zvuk lyží a stlačovaného sněhu. Zasněžená pláň vynořující se z mlhy. Uspokojení z konečnosti posledního oblouku, a pak zastavení. Pocit tepla a opadajícího adrenalinu v těle po jízdě...
Bylo to jako vrátit se někam, kde jsem to měl rád, a zjistit, že je tam stále hezky. Jako oživit v sobě veselé místo, které dlouho spalo. I když to teď píšu, stále se usmívám. Ta dětská radost ze života ve mně celou dobu byla, jen čekala na probuzení. A jak málo stačilo!
