Jak psychicky náročná je vaše práce?
Jako každá obdobná funkce v profesi, kde rozhodujete o lidských osudech. Dostáváme se do emočně vypjatých situací. Nemohou ji dělat lidé, kterým dělá problém se s takovými situacemi vypořádat.
Byla jste na to připravená?
Většina studentů právnických fakult, kteří nemají v rodině soudce, právníky, advokáty, státní zástupce, má představu zkreslenou. Něco znají z literatury, něco vidí v televizi. Představa bude vždy idealizovaná. Neočekávala jsem, že to takové bude. Taky jsem ale nečekala, že jednou budu vrchní státní zástupkyně. Pokud jste třeba specialista na drogovou nebo násilnou činnost, vnímá veřejnost vaši práci víceméně pozitivně. Shodnou se na tom, že je to závažná trestná činnost, a stojí za vámi. Pak je třeba hospodářská trestná činnost nebo jiná, kdy se veřejnost neumí shodnout v pohledu na její závažnost.
Například?
Daně. Neplacení daní, daňové podvody, neplacení výživného nepřipadá lidem vždy jako něco, co by se mělo brát jako trestná činnost. Jako něco, co by mělo být trestáno vězením. U vraždy je to pro společenské veřejné mínění snadnější, i odsudek pachatele je pro lidi přijatelnější.
Říkáte si někdy, při pohledu do spisů, jací byli pachatelé asi v dětství, jak byli roztomilí, a najednou tohle?
V řadě nejzávažnějších případů, vražd a podobně, se zabýváme i pohnutkami pachatele a zkoumáme jeho život daleko do dětství, abychom se dopátrali, kdy došlo ke zvratu v jeho chování a myšlení. Jestli se negativní jevy objevovaly už v rodině, co ho formovalo, jaké byly jeho vzory, v případě drog – kdo pachatele přivedl do drogové komunity.
Jak si z toho všeho čistíte hlavu?
Sportem a na zahradě. Manuální prací, kdy vidíte výsledek. V naší práci se dlouho čeká, na zahradě je to přece jenom rychlejší.
Věříte v lidské dobro? Že jsou lidé i dobří?
Povětšinou dobří jsou. Rozhodně se nerodí s kriminálním myšlením.
Kdy jste se naposledy setkala s lidským dobrem?
To nemusí být nic neobvyklého a výjimečného. Obyčejná lidská slušnost. Že vás ně- kdo pozdraví, nabídne pomoc, i když se neznáte. I na ulici. Nemusí to být spojené jen s tím, že mě přece jen lidé dnes už trochu víc znají. Ale na menším městě se pořád ještě lidé zdraví, když se potkají. To vám udělá radost.
Jednou jste někde řekla, že nemůžete chodit na procházky, aby se vám něco nestalo…
Otázka tehdy zněla, jestli mohu jít v noci na procházku. Z hlediska mojí bezpečnosti to není příliš možné. Jsou rizikové situace, kterým se vystavovat nemáme. Ale zavřená doma nesedím. Na Říp mohu a chodím. Jeho fotku mám i v kanceláři.
Dokážete poznat, když se s vámi dá někdo do řeči, že sonduje půdu a bude něco chtít?
Myslím, že se to pozná. Stává se to výjimečně, ale poznám to.
Můžete dostávat dárky? Musíte je evidovat?
Bylo by smutné, kdybych nesměla. Jsou etické kodexy, jak se má státní zástupce chovat. Musí se v profesním i osobním životě chovat tak, aby nezavdal příčinu k tomu, že by byl nevěrohodný. Je dárek a „dárek“ Když přijede partner ze zahraničí a přiveze dárek vlastně ne mně, ale úřadu, to ano. Propagační předměty typu tužka nebo květina. To jsou povolené dárky.
Je cena dárku stanovená?
Není. To musí každý vyhodnotit sám. Ale když se ptáte, dárky mimo rodinné prostředí a přátele nedostávám.
Není to tak trochu jen lepší vězení? Nezávidíte jiným, že mohou vlastně víc než vy?
Když začnete jiným závidět, on může a já nemohu, je to začátek pochybností o vaší práci. Tak se na to dívat nedá. Každá profese má pravidla. Pokud ji chcete dělat správně, musíte vám takové chování připadat přirozené. Jistě, můžete si občas postesknout. Profese soudce, státního zástupce s sebou přináší dobrovolnou osamělost. Nemohu se s některými lidmi bavit, nemohu se s nimi pravidelně stýkat, přijímat dárky.
Nemůžete se ani opíjet na veřejnosti, jen v soukromí...
Ano. Jen doma.
Baví vás to?
Baví. Baví mě moje práce. Je to role a my musíme dostát všem pravidlům. Je to dobrovolné a kdykoli mohu odejít.
Čím byste se živila, kdybyste nebyla právnička?
Asi bych učila. Nikdy jsem o tom ale nepřemýšlela. Něco by se snad našlo. Je to také otázka vzdělání. Určitě by mě bavilo být veterinářkou, ale nemám na to vzdělání. Možná bych měla farmu, podnikala v zemědělství. Jsem z vesnice, mám ráda práci na poli.
Co si myslíte o lidech, o kterých víte, že už na ně má policie „nabito“, že jsou pod dohledem, slyšíte, co říkají na veřejnosti a v médiích?
Vidím to jinou optikou než běžný čtenář a divák zpravodajství. Hodnotíte to z pohledu, jestli říká, nebo neříká pravdu. Kladete si otázku, co tím sleduje, proč to dělá. Je to analytická práce.
To vám ale musí hlava strašně šrotovat. Nebolí to?
Někde bylo myšlení připodobněno k průzkumníkům, kteří hledají správnou skříňku. Státní zástupci by měli ty své průzkumníky zaměstnávat co nejvíc. Řada mých kolegů tvrdí, že tahle práce na nejzávažnějších kauzách se nedá dělat celý profesní život. Naštěstí máme věkový strop. Sedmdesát let.
Dokážete přes víkend vypnout?
To opravdu nejde. Ale jen na práci nemyslím.
Jsou u vás stanovená pravidla v oblékání? Dress code?
Státní zástupce by měl myslet na to, aby odrážel, že je obhájcem, zástupcem veřejného zájmu, že zastupuje stát. Definované to není, vyplývá to z obecných povinností. Žádná psaná pravidla nebo příručku nemáme, ale když půjdete zastupovat stát k soudnímu líčení, obléknete si talár, nebudete pod ním mít tričko s krátkým rukávem a trenýrky. Je samozřejmé, že státní zástupce má pod talárem společenský oblek. A státní zástupkyně kostým.
Když si kupujete oblečení, znamená to, že některé kousky musíte nechat v obchodě viset na ramínku, i kdyby se vám líbily sebevíc?
Nemusím. Ale nebudu v takovém oblečení chodit do úřadu a nebudu v něm vůbec chodit na veřejnosti. Takže koupit si mohu cokoli, ale nikam si to nevezmu. Proto si některé věci nekupuji. Třeba sukně mají svou délku…
Je vám to líto?
(krátké zaváhání) No, nevím… V některých výtvorech bych asi na veřejnost nešla, ani kdybych mohla, nejsem ten typ. V tomto směru budu lehce přízemní.
V módních džínách s dírami odshora dolů vás asi taky nepotkám.
Nepotkáte. Ale zavedla jsem tolerantnější pátek, kdy mohou moji podřízení přijít méně formálně oblečení. Pokud ovšem nejdou k soudu.
Co se vám vybaví, když řeknu Roudnické strojírny?
Veliká fungující továrna, když jsem byla dítě. Většina rodičů mých spolužáků tam pracovala. A pochopitelně film Marečku, podejte mi pero, který se tam natáčel.
Když jste byla malá, říkali vám učitelé, že spějete pro šibenici, nebo už bylo jasné, že budete anděl spravedlnosti?
Byla jsem v kategorii jedničkářů, dobrých studentů.
Šprtka?
Tak nevím, jestli šprt, ale mezi těmi několika málo jedničkáři.
Bylo právo vaším snem?
Snila jsem o kariéře učitelky. Historie a češtiny. To byly mé oblíbené předměty. Dětská představa.
Kdy se to změnilo?
Ve třetím ročníku gymnázia. Dostala jsem impulz od našeho učitele občanské výchovy, starého pána, už mu bylo přes osmdesát. Původem inženýr chemie, ale jeho kvalita úvah a komunikace s námi byla na úplně jiném stupni, než jsme byli před rokem 1989 zvyklí. Byla to autorita. Mluvil s námi i o naší budoucnosti. Ty bys měl být doktor, ty právník. A to říkal i mně.
Zažila jste pocit nespravedlnosti? Křivdu?
Ano a nejednou. Poprvé jsem to vnímala v dětství. Dostali jsme s bratrem každý čokoládu a bratr poté, co si tu svou snědl, chtěl tu moji. Rodiče, aby byl klid, mi nařídili, že mu mám svou čokoládu dát. To dodnes vnímám jako obrovskou nespravedlnost! (smích) Při vzpomínce na tu chvíli si uvědomuji, jak těžce jsem to tehdy nesla.
Už vám ji vrátil?
Tak to jsme opravdu už nikdy neřešili. Ale tehdy to bylo z mého pohledu závažné.
Nic víc vás nepotkalo?
Ale ano, už na základní škole. V každém kolektivu jsou někteří silnější, někteří slabší, někteří toho vědí víc. Vadilo mi, že když měl někdo nějaký handicap, dostal to najevo. To mi vadilo.
Bojíte se tmy?
Nebojím. Nikdy jsem se jí nebála, jako malá jsem se nedívala pod postel, jestli se tam neschovává nějaké strašidlo. Zažila jsem ale zajímavé pocity, když jsem se nechala přemluvit k rozhovoru pro rozhlas v Kavárně potmě. V absolutní tmě. Jak nemáte vytříbený sluch, protože vnímáte hlavně zrakem, bylo pro mě nesmírně složité orientovat se ve všech zvucích kolem. Soustředit se ve změti zvuků ještě na odpovědi bylo obtížné.
Má váš život smysl?
Přemýšlela jsem nedávno, jak by na takovou otázku odpověděl někdo jiný, kdybych se ho zeptala já, a co bych dělala, kdyby odpověděl, že jeho život smysl nemá. To by znamenalo, že má problém. A zaslouží si pomoc. To je volání o pomoc.
Já se ale ptám vás.
Že dobře dělám svoji práci, že jsem slušný člověk, že pomáhám jiným.
