Podle tohoto sympaťáka je jednou ze základních nutností stone balancingu umět vládnout trpělivostí. Přitom on sám je prchlivá povaha, jak přiznává, přesto pro kýžený výsledek dokáže třeba pár hodin v kuse nemyslet na nic jiného než na samotné dílo: mrznout, stát dlouho ve vodě, nechat se štípat bzučícími krvežrouty nebo mravenci.
Největší výzvou pro Pavla Šubu je, aby nezahodil kameny vzteky po třech hodinách neúspěšného vyvažování. „Protože znají moji povahu, tak se mí nejbližší ze začátku dost divili, jak můžu nehnutě stát dvě tři hodiny na jednom místě ‚s těmi svými kameny‘. Snad už si zvykli,“ usmívá se.
A jak se k balancování šutráků dostal? „Náhodou. Chtěl jsem prostě pochopit, jak to funguje. Bylo to na konci léta 2015, když jsem se vrátil z rodinného výletu od Berounky, kde jsme s dětmi jen tak vršili na sebe kameny a snažili se postavit co nejvyšší věže.
O pár týdnů později na mě úplnou náhodou vyskočil článek, ve kterém to bylo pojmenováno jako stone balancing,“ vzpomíná.
Kamenný sen
Nato objevil na internetu neuvěřitelné fotky a videa Kanaďana a guru stone balancingu Michaela Graba a říkal si, že to přece není možné, že to musí být fotomontáže. Kouzlo stone balancingu totiž netkví v tom, že náhodně posbíráte kameny a navršíte je na sebe, jak občas můžete zahlédnout kolem horských stezek.
„Celý večer jsem se pokoušel jeden kámen postavit na špičku. Až se to zničehonic najednou zaseklo a zůstalo to stát,“ pokračuje nadšeně ve vyprávění. Časem tak pochopil, že to jde bez triků, podpůrných pomůcek, lepidla nebo neviditelných rukou. Jen údajně musíte znát pár základních grifů a najít malou prasklinku, nerovnost v kameni a v ní tři body, o které můžete opřít další kámen.
V podstatě jde jen o fyziku. Tento koníček si oblíbili v Americe, Británii, Španělsku, Francii nebo v Itálii. Na sociálních sítích najdete řadu skupin, v nichž se balanceři sdružují, navzájem si ukazují své výtvory a komentují je. „Jsou mezi nimi opravdoví frajeři, umělci, kteří nevrší kameny bezhlavě na sebe, ale mají nějakou výtvarnou myšlenku,“ soudí Pavel Šuba a ještě upozorňuje na pozoruhodná díla Francouze tvořícího pod přezdívkou Manu Topic.
Ve stone balancigu se majitel neklidné povahy překvapivě našel: „Je v tom soubor mých zálib – od bloudění přírodou mimo hlavní stezky přes objevování nových nebo naopak zpustlých míst, fotografování, stříhání videí, blogerství až k učení se trpělivosti. A určitě je to totální vyčištění hlavy. Ono totiž, když jedete na kole, běháte, plavete, pořád u toho můžete přemýšlet, pořád vám jede hlava. Při samotném stone balancingu jsou v tu chvíli jen kameny, já a hledání rovnováhy.“
První kamennou sochu v ostrém terénu postavil ve Zbirožském potoce cestou ke Skryjským jezírkům. Předtím trénoval nanečisto doma v obýváku. A jaké jsou podle něj zásady této netradiční záliby: kromě zajímavého místa jsou to tvořivé kameny a mít nějakou vizi.
Stavět můžete všude: u vody, na souši, v řece, na ledu, v horách i pralesích. A právě mít předem vymyšlenou nějakou strukturu a nečekat na to, až co z toho vypadne, je podle Šuby docela zásadní. Stejně jako to dělají klasičtí malíři nebo sochaři, kteří si svůj výtvor předem rozvrhnou.
Nebilancujte, ale balancujte
Kameny můžete vybírat na místě nebo si ty své donést v batohu na zádech na nějaký fotogenický plácek. A až tam začít balancovat. Nejsou-li kameny, nezdráhá se profesí editor celostátního rádia chopit toho, co má zrovna po ruce – šnečí ulity, ledové kry, ovladače na televizi, PET lahve, kaštany ve slupce. Velikou výzvou jsou podle něj zmrzlé kameny, takové mršky klouzavé.
Pavel Šuba soudí, že největším nepřítelem „kamenobalancování“ bývá dokonalost. „Každý kámen má v sobě nějakou trhlinku, dírku, prohlubeň a to je právě to místo, kam se dá ‚opřít‘ nějaký další. Složité je pro mě vyvažovat předměty, které vytvořil člověk a jsou hladké, téměř dokonalé,“ shrnuje své zkušenosti a dodává, že asi největším limitem je nedostatek rukou.
„Některé výtvory vypadají téměř neuvěřitelně a přitom jsou jednoduché, a naopak na první pohled banalita může být martyriem. Přiznám se, že pořád bojuju s kamennými oblouky, tam mi právě chybějí ruce a nechci si pomáhat nějakým šaluňkem,“ míní.
Nejbáječnější věcí je podle něj to, že lze stone balancing provozovat téměř všude: „Bloudíte přírodou nebo městem a nacházíte místa, kam byste jinak vůbec nešli. A nemusí to být Maledivy nebo Island. Ale třeba neznámý vodopád na bezejmenném potoce v lese nad Roztoky nebo opuštěná hala v kladenské Poldovce.“
A jak dlouho vydrží nestálé skulptury? „Některá díla vydrží pár dní, některá jen pár vteřin. Záleží na náročnosti balancingu. Stačí závan větru, zachvění země, kapka vody. A někdy stavby vyvedou z rovnováhy lidé. Ať už proto, že nevěřícně kamenem pohnou, aby se ujistili, že ‚to není přilepený‘, nebo prostě proto, že nejsou v duševní rovnováze.“
Pavel Šuba se díky kamennému skulpturování naučil také hodně sám o sobě. A stal se na tom trošku závislý. Už má dokonce dvě věrné žákyně ve svých dcerách. A možná budou následovat další studenti.
„Pořád se považuju za mírně pokročilého začátečníka. Takže co se týče samotného stone balancingu, myslím, že mám všechno teprve před sebou,“ uzavírá náš rozhovor.
