Možnost zahrát si Pabla Escobara jste měl již dříve. Vyhýbal jste se této postavě a jí podobným vědomě?
Ano, roli Pabla Escobara mi párkrát nabídli (smích...), a to v řadě jiných filmů a seriálů. Ale nepřesvědčili mě – ve scénářích nebo návrzích, které jsem četl, jsem nikdy nenalezl hloubku, jakou jsem hledal. V tom smyslu, že jsem chtěl v roli vytvořit skutečného člověka, ne ikonu nebo symbolický typ „záporáka“. Byl to člověk. Neříkám, že máme ignorovat hrůzy, které spáchal, mluvím o porozumění tomu, že my jsme on a on je my, my jsme ho stvořili. Neseme zodpovědnost za to, že vytváříme a podporujeme lidi jako on, a to pokaždé, když si dáme kokain, s každým člověkem, o kterém víme, že ho bere, nebo když vyjadřujeme podporu politikům, kteří sami žijí ze špinavých peněz z obchodu s drogami. A na tom není nic skvělého.
V čem je film Escobar jiný?
Ostatní verze, především ty televizní, příběh pojímají, jako by být Pablem Escobarem bylo něco skvělého, ale není. Je to strašné. A proto jsem se držel vlastní vize a skutečných událostí tak, aby bylo zřejmé, že se jednalo o člověka, ale zároveň také ukázal netvora, kterým byl.
Film Escobar je výsledkem desetileté spolupráce s vaším přítelem Fernandem Leónem de Aranoaou. Co vás na knize Virginie Vallejové zaujalo natolik, že jste se rozhodl převést ji na plátno?
Kromě romance kniha obsahovala detaily, které výrazně evokovaly 80. léta. Virginia, se kterou jsem několikrát hovořil, se do Pabla zamilovala. Dostala se tak do slepé uličky, z niž se ještě stále snaží uniknout. Ale v knize najdeme i skvělé anekdoty o dvou lidech, kteří sami sebe vidí jako krále a královnu světa.
Proč bylo důležité natáčet v Kolumbii?
Kvůli autentickým exteriérům. Hodně lidí nás žádalo, abychom hlavně nedělali Escobara líbivějším nebo zajímavějším, protože takový nebyl. Strachovali se, protože v dnešní Kolumbii hodně dětí chce být jako Escobar.
Začal jste se po desetitýdenním natáčení v Kolumbii na Escobara pohlížet jinak?
Studiem jeho života jsem se zabýval roky, ale když se na tom místě ocitnete a vidíte slumy v Medellínu, kde vyrostl, snáze pochopíte, kde se to v něm vzalo i jeho přehnané ambice a závazek vůči společnosti, které tak příhodně zneužíval k získání větší a větší moci. Vynalezl narcoterorismus a stal se veřejným nepřítelem číslo jedna, chlápkem, který zesměšňoval stát. Jeho smrt měla význam pro celou zemi, a možná právě proto o něm stále mluvíme.
Kdo byl podle vás Pablo Escobar?
Měl rodinu a děti, ale nejdůležitější byly oběti a rodiny obětí. Pobyt v Kolumbii nás inspiroval, protože jsme byli obklopeni lidmi, kteří příběh znali a byli jeho součástí. Vytvořil jsem také pojítko mezi ním a jeho oblíbeným zvířetem. Dává to smysl, protože on je hroch. Hroši se zdají hodní, vypadají vtipně, ale jakmile se rozhodnou, že někdo musí zemřít, prostě zaútočí. Tím je pro mě Pablo. To je ta část Pabla, kterou jsem se pokusil ukázat.
Proč šel Escobar do politiky?
Chtěl ovládat mysl a vůli lidí. Že to člověk jako on dotáhl tak daleko, jenom díky touze po moci, chamtivosti, považuji za fascinující.
Zhostit se této role znamenalo nosit panděro a osmdesátkový knír. Užil jste si tuto fyzickou proměnu?
To byla ta zábavnější část. Projít takovou proměnou, že se při pohledu do zrcadla nepoznáte. Film zachycuje asi 10 až 12 let Pablova života a pro uvěřitelnost bylo třeba, abych hubl a přibíral. Váha mi kolísala, takže ano, nabral jsem nějaká kila, ale zároveň jsme v tentýž den natáčeli scény ze tří období jeho života, kdy vážil pokaždé jinak, takže kolem sebe musíte mít opravdu dobrý tým.
V čem se Pablova postava liší od ostatních rolí, které jste hrál?
Je to úplně jiné než hrát psychopata. Například Anton Chigurh z Tahle země není pro starý je psychopat. Nezajímá se o jakékoliv emoce, a to ho dělá děsivým, velmi děsivým a nebezpečným. Ale myslím, že člověk, který je empatický, miluje a zároveň dělá špatné věci, je ještě děsivější a mnohem nebezpečnější.
Hrajete rád záporáky?
Hm… ano. (smích...) Ale z tohoto pohledu se jedná o velmi odlišné postavy. Vždy se zajímám o jemné rozdíly. Pokud mám dostatek materiálu k vystavění postavy, roli přijmu. Silva (ze Skyfall) nebo Coenova postava přistupují k ničení z různých úhlů. Na zlu je něco přitažlivého, člověk musí bádat a zjistit, co z nich udělalo monstra. Ve snímku Tahle země není pro starý moje postava nevykazovala žádné známky lidskosti, a to byla výzva – vtělit se do tak pokřivené lidské bytosti.
Carmen Maurová dělí režiséry do dvou skupin – na ty, kteří mluví hodně, a ty, kteří nemluví vůbec. Kterým dáváte přednost?
(smích...) Měl jsem vždy velké štěstí na lidi, se kterými jsem pracoval. Bratři Coenové a Woody Allen spadají to skupiny těch, kteří nemluví, a ostatní… Julian Schnabel říkal tolik zajímavých věcí, že mě nikdy neomrzelo ho poslouchat. Každý režisér zanechá stopu, ale s ubíhajícími roky si uvědomuji, že, jak říká Fernando (León de Aranoa), kinematografie se čím dál více stává uměleckou disciplínou ovládanou penězi. Musíte se držet rozpočtu, i u velkých produkcí. Zažil jsem to u Pirátů z Karibiku. Obdivuji každého, kdo v takovém prostředí stále dokáže nacházet inspiraci a odvahu.
Kdo vás drží nohama na zemi?
Rodina a přátelé, ale myslím, že je to také částečně dáno výchovou. Vyrostl jsem v rodině komiků a byl svědkem období, kdy matka měla příliš mnoho práce, a potom zase období, kdy neměla žádnou. Vzpomínám si, jak vždy čekala, až zazvoní telefon, a na to, jaký to mělo vliv na peníze, které jsme měli. Co mi v souvislosti s touto profesí utkvělo v paměti je, že si člověk musí zachovat nadhled. Pokud si neumíte představit, že byste kdy dělali něco jiného, musíte se smířit se vším, co profese přináší – s nezdarem i úspěchem. A musíte se s obojím umět vypořádat.
Se slávou také?
Po roli ve snímku Šunka, šunka jsem byl najednou populární. Když jsem někam vyrazil, lidé mě poznávali. Cítil jsem se divně. Taková popularita mi není příjemná.
Teď vás poznávají, kamkoliv jdete.
Těžko se na to zvyká, ale už jsem se s tím smířil, ačkoliv jsem dříve nebyl úplně sám sebou. Nikdy jsem neměl potíže s fanoušky, ale setkal jsem se s šikanou v médiích a řešil problémy s lidmi, kteří byli v žádostech o exkluzivní rozhovory příliš neodbytní. Nevybavuju si ale žádný nepříjemný incident, ať už ve Španělsku nebo v zahraničí. Jsou i hodní a zábavní lidé, kteří za mnou chodí a říkají, že se jim líbí, co dělám.
Lidé říkají, že člověk nemůže být bohatý a zároveň levičák. Myslíte, že to tak je?
Bohatý… Spíš mě živí práce a žiju si dobře. Jsou to peníze, které jsem si vydělal. Nikoho jsem neokradl a zbytečně nerozhazuji. Šetřím a stále mám peníze z filmů, které jsem točil před sedmi lety. Neutrácím, spořím. Člověk si říká, jestli musí bydlet pod mostem, aby se mohl vyjadřovat k otázce sociální spravedlnosti. Je zajímavé, že tolik lidí tvrdí: „Pokud máš toto, nemůžeš mluvit o tamtom, protože nás to ožebračuje a sráží.“
Svou ženu Penelope Cruzovou jste potkal při natáčení filmu Šunka, šunka, když jí bylo 16 let. O mnoho později vás dal znovu dohromady Woody Allen ve filmu Vicky Cristina Barcelona. Nyní jste už jako manželé spolupracovali na snímku Escobar a právě dokončili natáčení v Madridu pro íránského režiséra Asghara Farhádího. Přináší společné projekty nějaké výhody?
Je třeba jasně vymezit hranici mezi fikcí a skutečností, a to nás podněcuje k tomu, se do příběhu ještě více ponořit, stát se těmi postavami, jasně ukázat, že už to nejsme my. Bylo to poměrně inspirující, vědomě se oddělit od sebe sama, stát se někým jiným tak, aby člověk, se kterým hrajete věděl, že ta energie, kterou v roli vyzařujete, s vámi nemá nic společného.
Od té doby, co tvoříte pár, jste spolu ale hráli poprvé, že?
Ano, je to tak.
Takže jste byli schopni nechat role place, když jste šli po natáčení domů?
Řekl bych tak půl napůl. Teoreticky si to stále nesete v sobě, protože hrajete s věcmi, které máte uvnitř, a musíte si je uchovat i pro následující den. Trik – nebo asi cíl – je ten, že se to nesmí nést na negativní vlně.
Hraje se vám spolu jinak než dříve?
Když spolu pracujeme na filmu, přísně oddělujeme, co je skutečné a co smyšlené. Už v tom máme dlouhou praxi! Takových 30 let. Ona začínala, když jí bylo 16, takže umíme odlišit skutečnost od fikce. A to nám pomáhá zachovat si rozum i „zdraví“. Samozřejmě víme, že to někdy bude těžké, zvlášť když točíte takovou scénu, jako je ta v katedrále (v Escobarovi, s citově vypjatou konfrontací). To byla velmi intenzivní scéna, zvláště pro ni. Víme, že bude náročné vrátit se domů a, no, dá si večeři (smích...). Ale známe svou práci a umíme tu energii nechat na place. Potom jedeme domů, dáme si sprchu a dál žijeme svůj život. To je mnohem důležitější než jakákoliv fikce.
Je hezké slyšet, že máte tak dobře nastavené priority.
Rozhodně!
Recenze: Nenaštvi svého narkobaronaBěhem prvních 45 minut filmu ani jeden nebožtík. Takovou bilanci byste asi od dvouhodinového snímku o brutálním zločinci, vrahovi, narkobaronovi a kolumbijském vládci kokainového impéria Pablu Escobarovi asi nečekali. Příběh o kokainovém království jednoho z nejznámějších drogových kriminálníků, který byl ve své době jedním z nejbohatších mužů planety, nemá zapotřebí šokovat diváka hned na začátku. Raději ho chytře vtáhne do děje prostřednictvím vyčurané novinářky Virginie Vallejo s tváří Penelope Cruzové. Pablovo kriminální kokainové království stále roste. Má miliony dolarů, má svou vlastní armádu a drogy prodává po tunách. Chce ale pořád víc, a tak se snaží vydobýt si respekt politickou kariérou. Ta se ale nebuduje lehce, a tak se snaží vytouženého cíle dosáhnout masovým zabíjením a co nejvyšší částkou na jeho mezinárodním zatykači. Každý krvavý pohár ale nakonec přeteče a Escobar se stává důležitým cílem pro americké tajné služby. Jakmile se kokainový král s tváří charizmatického Javiera Bardema poprvé objeví na scéně, je vám jasné, že půjde o rozporuplnou figurku. Escobar se nám nejprve představuje jako oplácaný (Bardem kvůli roli přibral dvanáct kilogramů) kolumbijský strejda, který je milujícím otcem, manželem a dobrodincem, jenž staví sociální bydlení pro nejchudší. Poučeným divákům je však jasné, že se nechvalně známá reputace kolumbijského zbohatlíka brzy projeví. Pablo se totiž nefláká, a když se naštve, nechá zabít nejen vás, ale taky vaši ženu, matku i prababičku. Escobar nashromáždil během svého krátkého života takové bohatství, že jej v roce 1989 zařadil časopis Forbes na sedmé místo v žebříčku nejbohatších lidí planety. Právě kvůli pozlátku, kterým se narkobaron rád obklopoval, se roli bránil i samotný Bardem. Ten totiž nechtěl Escobara ztvárnit jako cool frajera. Jsem ve svých slovech zvyklý hledat hloubku, zdůrazňuje. Herecký a manželský pár dohromady Bardem – Cruzová filmu těžce dominuje. Evidentně jim to doma klape, takže si mohou dovolit natočit další společný projekt. První jmenovaný úspěchu snímku věřil natolik, že do něj investoval peníze i čas jako producent. Do svého portrétu Pabla Escobara pak vložil jeho typickou syrovou, až maniakální živočišnost, tak jak ji známe z předchozích rolí záporáků v jiných filmech. Role Cruzové je také skvěle napsaná. Její sobeckost a prospěchaření jsou v podání herečky chvílemi komické, chvíli s naivní novinářkou divák soucítí. Její Virginie Vallejo je zároveň vypravěčkou celého příběhu a stejně tak jako její reálný předobraz je i jednou z mála, kdo ve filmu přežije až do závěrečných titulků. Snímek si podle mě mohou užít jak fanoušci seriálu Narco, jenž je asi nejznámějším zpracováním Escobarova života, tak ti, kteří o životě drogového krále příliš nevědí. Snímek však bohužel potkávají podobné neduhy, k nimž u byť jen částečně životopisných snímků dochází poměrně běžně. Samotná dějová kostra totiž jede podle klasického mustru – antihrdinův vzestup a pobyt na vrcholu a pak pozvolný pád do propasti. Osobně jsem si nejvíce užil právě nekrvavé první dějství snímku a také všechny scény z Escobarova pobytu ve vězení. Začínající gangsteři se s nadsázkou ze snímku mohou poučit o tom, jak vycvičit ptáky ve shazování policejních helikoptér z povětří či jak umučit nespolehlivého zaměstnance pomocí přivázaného vlka na jeho zádech. Jazykovědce pobaví klasický nešvar, jaký lze vidět spíše v hollywoodských filmech, jež se odehrávají „daleko“ od rodných USA. I přesto, že film točili Španělé a Bulhaři, zní zde hlavně angličtina se španělským přízvukem – nejpřirozeněji v podání Cruzové, která stejný projev předvedla již nedávno v seriálu American Crime Story: Versace. Filip Jaroševský |
