Politici opakovaně řeší, co udělat s trvale nízkou účastí při volbách do Senátu. Padají různé návrhy, většina z nich se však točí kolem jediného bodu a tím je volební systém.
Vedle prezidentských voleb jsou senátní volby jedinými, při kterých voliči (zpravidla) chodí kvůli zvolení jednoho představitele k urnám hned dvakrát. Zvolit senátora v prvním kole (tedy nadpoloviční většinou odevzdaných platných hlasů) se totiž podaří málokdy.
Změna volebního systému například zavedením často zmiňovaného alternativního hlasování může být jedním z řešení, jak zvýšit zájem lidí o senátní volby. Rozhodně bych ale nespoléhal na to, že to samo o sobě bude stačit.
Nezájem voličů má Senát, bohužel, tak trochu zakotven v genech. Když se při tvorbě Ústavy České republiky, a i později v mezidobí mezi přijetím Ústavy v prosinci 1992 a prvními senátními volbami v listopadu 1996, o Senátu mluvilo, byla to diskuse velmi povrchní. Hovořilo se téměř výlučně o tom, kolik bude Senát stát, kolik zabere paláců, kolik se bude muset nakoupit aut pro funkcionáře a podobně. Věcná diskuse spočívající ve vysvětlování významu a smyslu dvoukomorových parlamentů či jejich roli v politickém systému zcela absentovala. V tom politické elity tehdy selhaly. A bohužel až na výjimky selhávají podobným způsobem dodnes.
Všimněme si, že většina politických argumentů pro zrušení Senátu je opět postavena na tom, kolik nás činnost horní komory stojí. Navíc se přidává tvrzení, že „zbytečně zdržuje“. Ale protiargumentů postavených na tom, čeho Senát v legislativě dosáhl či jak byl úspěšný při předkládání pozměňovacích návrhů později akceptovaných Poslaneckou sněmovnou, je poskrovnu.
