Jak vzpomínáte na své kuchařské začátky?
Ke mně osobně přišla láska k vaření a pečení až postupem věku, vlastně ani nedokážu přesně určit kdy. Dokud jsem bydlela s maminkou, neměla jsem potřebu vařit ani péct, protože to všechno bravurně zvládala sama. Já jsem začala vařit, až když jsem začala bydlet se svým manželem Petrem. Začátky byly velmi těžké, to mi věřte. Když si dnes vzpomenu, jak jsem mu tenkrát chtěla udělat radost a po jeho návratu z práce naservírovala vepřové plátky a la roštěná, musím se smát. Když přišel, s pláčem jsem mu ukázala svůj výtvor. Krásně béžovou „omajdu“, a on, jako vyučený kuchař, dostal záchvat smíchu! Jeho rada, že příště musím nechat cibulku udělat víc dohněda, mi úplně vyrazila dech! Přece nemůžu nechat cibulku připálit?! A palačinky, které jsem měla skoro jeden centimetr vysoké, to byl také luxus. Nu což, nevzdávala jsem to, a podruhé byly palačinky tenčí a na potřetí byly již tenké jako papír. Na mateřské dovolené nastal asi jeden z největších zlomů. Začala jsem připravovat domácí přesnídávky a marmelády. Po porodu dcerky jsem měla hodně času jak na přípravu jídel pro manžela, tak na různé experimentování.
Co vás vedlo k tomu, že jste se zaměřila zrovna na tradiční českou kuchyni?
Každý jsme jiný, každý vaříme jiná jídla, a hlavně s jiným cílem. Já rovnou říkám, nejsem profesionální kuchařka, jsem normální maminka dvou dětí, která ráda vaří a peče. A protože jsem trochu staromilec, můj cíl je, aby národ nezapomínal na chutě své rodiny, aby české tradiční recepty předával dál. Když jedeme na dovolenou do zahraničí a já vidím, jak všechny národy zviditelňují národní kuchyni, jak i v malé vesničce připravují jídla postaru, stále si říkám, proč to není víc u nás. Proč vařit doma italskou, vietnamskou nebo jinou kuchyni, když naše česká je tak dobrá a kvalitní? Ale tím neříkám, že ráda ne- ochutnám jiná jídla, jen tu českou mám prostě nejraději. A na zahraniční si raději zajdu k odborníkům třeba někam do specializované restaurace. Nemám žádnou zahraniční kuchyni nejoblíbenější, ráda vždy ochutnám místní speciality. Dokonce jsem už ochutnala smažené brouky, kobylky a červy.
Odkud čerpáte inspiraci pro své recepty?
Mým největším vzorem a studnicí receptů je a vždy zůstane moje babička Anička a maminka Jitka. Je to právě maminka, které musím znovu poděkovat za trpělivost a ochotu mě ty rodinné poklady naučit. Ale samozřejmě jsem i typ člověka, který má rád staré fotografie z rodinného alba, příběhy a také recepty. Jak ty vystřižené z časopisů, tak ty napsané rukou od své babičky a maminky. Ráda se jimi inspiruji, některé trochu předělám, jiné nechám tak, jak je vařily či pekly ony samy. Inspiraci pro vaření a pečení si tedy beru především z jejich kuchařských sešitků. Ale pravdou je, že i při našem oblíbeném cestování čerpám inspiraci na nějakou tu dobrotu třeba z jiného kraje nebo od přátel a známých.
Babička vás neinspirovala jen v kuchyni, ale i v hudbě, studovala jste kvůli ní hru na akordeon. Hrajete na něj stále?
Přiznám se, že jsem před pár lety, když jsme byli v hospůdce s přáteli, sebrala odvahu a půjčila si od profíka akordeon. Ale jinak je ten můj schovaný v kufříku a čeká, zda se ho ujme Vendulka nebo Pétík. Na to mi již nezbývá čas. Ale věřím, že se k tomu zase vrátím společně s dětmi.
Je pro vás hudba důležitá při vaření? A co nejraději posloucháte?
Hudbu mám velice ráda. Poslouchám moderní, ale i vážnou muziku. Má nejoblíbenější skladba je od Bedřicha Smetany, Vltava. Tu když poslouchám, mám vždy „husí kůži“, jsem prostě velký vlastenec. Mám ráda české zpěváky i skupiny, ale ráda si poslechnu i zahraniční hudbu.
Traduje se, že pro kuchařskou profesi mají větší cit muži. Souhlasíte s tím?
Nesouhlasím! Ono je to spíše tak, že muži, když vaří, mají to jako svátek a „pohrají“ si s jídlem, uvaří nějakou specialitu. U nás žen je to tak, že vaříme každý den, a víme všechny, že není jednoduché neustále si pokládat otázku „Co budu dnes vařit?“ a pořád mít na paměti pestrost jídelníčku. Myslím si, že je to hlavně o tom, aby člověk vařil s láskou.
Jakou pochoutku máte nejraději od svého manžela? Když je navíc vyučený kuchař!
Byl to částečně i on, který mi dával rady a zlepšováky, co a jak lépe a jednodušeji připravit. Ráda od něj mám minutkové pokrmy, třeba steak od něj je „nebe v hubě“. Ale já ho moc do kuchyně nepouštím, to je totiž mé království!
Podařilo se vám vydat vlastní kuchařky, máte svůj vlastní blog i pořad. Jakou nejcennější zkušenost vám to přineslo?
Nejcennější je být stále sama sebou a uznávat důležité životní hodnoty. Jsem velmi společenský a ctižádostivý člověk plný optimismu a životních cílů, který uznává životní hodnoty a ctí rodinu. Proto mé životní motto zní: „V životě můžete dosáhnout čehokoliv, pokud máte odvahu o tom snít, inteligenci k vytvoření realistického plánu a vůli k dotažení tohoto plánu do konce.“
Čím vás vaření obohacuje, co pro vás znamená?
Pro mě je základem rodina, její hodnoty a samozřejmě s tím spojené rodinné stříbro v podobě rodinných receptů od mé maminky a babičky. Je pro mě velmi důležité předávat recepty dalším generacím. Miluju českou kuchyni a díky mé mamince, která mi své recepty předávala, a ještě dnes předává, jsem si uvědomila, jak naši rodinu jídlo stmeluje, obohacuje, a proto jsem vždy chtěla, aby to tak bylo ve všech rodinách. To je to, co mám na vaření nejraději.
