V neděli 8. září 1968 se na varšavském Stadionu Desetiletí slavily dožínky. Sešlo se tu sto tisíc prominentů včetně Ryszarda Siwiece, filozofa otřeseného vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Žižkovské memento
„Necítím žádnou bolest,“ loučil se s životem pomenší muž spečený na 85 procentech těla. Do Varšavy přijel vlakem a svůj čin měl jasně promyšlený. Opovrhoval polským bolševickým režimem, za války byl významným členem odbojové organizace Armia Krajowa.
V Polsku zkorumpovaném politicky, ekonomicky i morálně nemohl dál. Poslední kapkou byla noc z 20. na 21. srpna 1968, kdy i jeho krajané napadli Československo toužící po svobodnějším životě.
„Bolí mě jen obě ruce, levá, kterou člověk v tomto polském zřízení má na skládání falešných přísah, a pravá, která je na podávání ruky těm, jimž člověk tu falešnou přísahu složil.“ Tak zní přerývaná poslední slova hrdiny, po němž bude po čtyřiceti letech pojmenována jedna z ulic na pražském Žižkově.
Svobodná Evropa nevěřila Siwiecův čin byl ve své době neslýchaný, upálení jako protest v novodobé historii nikdo v Evropě nepoužil. I proto zprávám o činu, kterému přihlížel nabitý Stadion Desetiletí pro sto tisíc diváků, zpočátku nevěřily ani disidentské kruhy. Komunistické tajné policii se povedlo zvěst o živé pochodni ututlat, polská redakce Rádia Svobodná Evropa se k ní dostala až na jaře 1969, tedy po činu Jana Palacha z 16. ledna toho roku.
Od komunisty nikdy
O Siwiecovi, který dva dny před činem nahrál na magnetofon své „záhrobní“ poselství, se v plné šíři dozvíme až po roce 1989. „Já, Ryszard Siwiec, zdráv na těle i na duchu, jsem se po dlouhém boji a úvaze rozhodl vyjádřit protest proti totální tyranii zla, nenávisti a lži, které ovládají svět,“ slabikoval muž, kterého v roce 2001 vyznamenal Václav Havel Řádem Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně.
Obdobnou poctu, nejvyšší polské státní vyznamenání, Siwiecovi pozůstalí nepřijali. Tehdejším prezidentem byl totiž bývalý komunista Aleksander Kwaśniewski.
Kdo Siwiece následoval
|
