Které disciplíny byly součástí závodu? Měla soutěž časový limit?
Horské kola, běh, mořský kajak, lezení včetně dlouhých slanění kaňonů, sjezd divokých řek na speciálních malých mobilních raftech, které jsme si nesli s sebou, a to vše podle mapy. Dobrá navigace je při tomto druhu soutěže klíčová. Celkový limit závodu byl 200 hodin.
Kolik týmů se postavilo na start?
Celkem jich bylo 59. Na mistrovství světa má povoleno startovat pouze 60 týmů, taková jsou pravidla. Do cíle podle mého dorazilo 44 týmů, 15 jich v různých částech závodu odstoupilo.
Závod byl extrémně náročný, kolik kilo materiálu jste vezli?
Každý z nás vezl přibližně 50 kilo materiálu. Od horského kola přes veškeré vybavení, o němž jsme věděli, že bude potřeba. Měli jsme s sebou i packrafty, takové speciální malé rafty, na nichž se plavíme na divočejších řekách. Jediné, co jsme nebrali, byly kajaky. Ty jsme dostali od pořadatelů, neboť je museli mít všichni stejné.
Jak jste to měli při závodě s jídlem a pitím?
To všechno se dá vzít v depech. Před závodem si tam připravíme veškeré trvanlivé jídlo, které nám chutná. Bohužel je to také hmotnostně omezeno, s čímž musíme dost kalkulovat. Další jsme si mohli kupovat po cestě, ani to není problém. Moc jsme toho ale nevyužívali s ohledem na horší dostupnost obchodů a také časovou ztrátu, která je s tím spojená. Nejčastěji jíme konzervovanou potravu, která je již hotová, různé tyčinky, sladkosti, výjimkou nejsou ani oříšky, chipsy, olivy. Prostě to, co člověku zrovna chutná a dělá dobře na žaludek.
Jedinou orientační pomůckou, kterou mohli závodníci použít, byla mapa.
Podle čeho jste se orientovali na trase jednotlivých etap?
S sebou dostaneme pouze několik setů voděodolných map, které nám stačí na celý závod. V nich jsou zaznačeny jednotlivé kontrolní body, kterými musíme projít, jsou tam třeba zakázané silnice apod. Součástí navigace je i takzvaný roadbook, kde jsou další informace o průběhu závodu. GPS či jiná zařízení jsou zakázána.
Poděkování
|
Ze začátku to s vámi nevypadalo moc optimisticky. Byla to taktika?
Vyšlo to ze závodu. Trek byl dlouhý 106 kilometrů, 7500 metrů převýšení. Viděli jsme, že pořadatel na to odhadoval zhruba 40 hodin, takže jsme věděli, že nemá cenu spěchat. Navíc jsme se tam uvařili, já jsem měl trochu problémy, bylo šílené vedro. Potom jsme se do toho trochu víc opřeli a už jsme byli schopni šlapat, jak jsme zvyklí.
Na Réunionu je velká vlhkost?
Ano, vlhkost byla obrovská. Navíc ten ostrov malý a je od 0 do 3000 metrů nad mořem, takže se mění během etap často pásma. Vyrazíme od nuly, a když dojdeme nahoru, tak projdeme několik pásem, kde se úplně změní podmínky. Nahoře je mlha a třeba i dost zima. Musíme být na to připraveni.
Tomáš Petreček nese packraft na nesjízdném úseku řeky.
Na trase jste měli i disciplíny na vodě...
Co se týče packraftů, opravdu jsme si užili. Řeky jsou velmi technické, člověk musí být neustále ve střehu. Během jednoho sjezdu jsme dokonce zlomili karbonové pádlo. Zažili jsme vyprošťování jednoho raftu, který uvízl pod hladinou v silném proudu. To už jsem ani nevěřil, že ho vytáhneme bez poškození. Naštěstí to dobře dopadlo a mohli jsme pokračovat. Některé spodní úseky řek se musely dost přenášet, což byla daň za ty nádherné horní vodnaté…
Na vlnách Indického oceánu.
Jeli jste i po moři. Podle fotografií byly vlny. Měli jste s nimi problém?
Občas ano, hlavně při přistávání u pobřeží. To jsme museli pečlivě vybírat proud, který nám umožní bezpečně přistát. Ne vždy to bylo jednoduché, vlny často docela bouřily. V některých případech nám dokonce pomáhaly naváděcí motorové čluny. To kvůli bezpečnosti.
Člen ruského týmu Red Fox Adventure Team nese horské kolo v nesjízdném terénu. Ruský tým obsadil 13. místo.
Kola byla na některých místech spíš přítěží...
Ano, byla tam tak prudká stoupání a klesání, kameny, takže jsme je dost často nosili. Je ale pravda, že tam byly dvě etapy, při kterých jsme si kol užili celkem dost.
Jak to fungovalo v cíli jednotlivých disciplín?
Po trase jsou check pointy, které musíme projet. Pak tam jsou takzvané transition arey, depa, kde máme své věci na další disciplínu. Batohy byly přesto tak těžké, že dosahovaly 15 až 20 kilo na jednoho.
Kolik hodin jste měli na odpočinek ?
Jediný odpočinek je spánek. Tělo usíná okamžitě a kdekoliv. Za pět a půl dne závodu jsme naspali 14 hodin. To je docela hodně, obvykle spíme méně. U tohoto závodu byla povinnost naspat v součtu minimálně 12 hodin. Zbývající dvě hodiny jsme spali mimo depo na prvním treku, když mi nebylo úplně dobře a musel jsem se dostat z počínajícího úžehu. Tělo při takovém závodě velmi strádá. Než se pak vrátí zpět, trvá to často i měsíc.
Ponorková nemoc byla?
Ponorka nebyla, jsme na sebe zvyklí, nikdo není žádný cholerik, že by tam nějak vykřikoval. Ale v jiných týmech to je často vidět i slyšet.
Tomáš Petreček a Terka Rudolfová na nesjízdném úseku řeky.
Ze starších záznamů je vidět, že vy muži jezdíte ve stejném složení, ale střídáte ženy.
Je pravda, že ženy nevydrží takové množství závodů. I když předtím jsme měli Barču (Barbora Válková, pozn. redakce), ta s námi jezdila docela dlouho. Ale je to tak, že chlapi asi vydrží víc závodů. Náš chlapský tým je už „legendou“, prostě staří kamarádi, kteří se znají. Kolikrát ani nepotřebujeme mezi sebou mluvit a poznáme, co se děje.
Váš nejhorší zážitek?
Nejhorší zážitek byl na prvním treku po zhruba patnácti hodinách ustavičného vedra, když jsme do toho jakžtakž šlapali. Měl jsem počínající úžeh. Museli jsme chvíli zvolnit. Potom si ale tělo zvykne, už se tak nepotí a už to relativně šlo. Samozřejmě tam byly etapy, kde jsme se škrábali buší 15 hodin nahoru do kopce. To ale k závodům patří a my to už tak bereme.
Věděli jste při závodě, jak na tom jsou ostatní?
Pořadí známe spíše orientačně. V depech se můžeme podívat, kolikátí jsme přijeli a jaké jsou rozestupy. Pak se také vidíme na trati, což nám rovněž pomáhá.
Závod bylo možné sledovat live. V závěrečné částí soutěže měla česká čtveřice náskok před Estonci, kteří nejsou grafickém v pořadí uvedeni. Nakonec je česká parta porazila o 45 minut.
Dá se říct, že se vám podařil závěrečný finiš?
Bojovali jsme s Estonci, kteří nám šlapali na paty. Mysleli jsme, že to bude ještě těsnější souboj. Viděli jsme ale, že jsme nahoru na kolech vyjeli s docela dostatečně náskokem. I tak jsme si ale do poslední chvíle nebyli jisti, kde se přesně nacházejí a kde nás případně mohou překvapit. Závěrečný dlouhý doběh do cíle po pláži při západu slunce byl opravdu nezapomenutelný.
Je to nejlepší umístění v historii české výpravy?
Na mistrovství světa ano. Jsme velmi spokojení.
Máte nějaké motto, kterým se řídíte?
Motto, které mě provází veškerými aktivitami, je: Limity existují pouze v lidské mysli. Věřím, že to tak cítí i ostatní členové týmu.
Parametry závoduMistrovství světa se konalo na francouzském ostrově Réunion. Soutěžící museli zdolat následující kilometráž:
|
