Mnozí muzikanti přirovnávají okamžik, kdy si domů přinesou své nové album a poprvé ho vsunou do přehrávače, k narození dítěte. Přijde vám takový příměr namístě?
Já jsem v tomhle jiná. Z každé písničky se těším ve chvíli, kdy ji dotočíme ve studiu, radost z ní mám v ten moment. Jsem živel, který žije teď a tady. Takže největší emoce spojené s nějakým novým projektem prožívám v době, kdy veřejnost ještě ani netuší, že se něco chystá. Když mi pak po třech čtyřech měsících přinesou hotový nosič, je pro mě už vzpomínkou. Neženu se k němu dychtivě jako k balíčku s čokoládou. Spíš v něm vidím nevybuchlou bombu, protože se znám a vím, že při prvním poslechu se mi začnou v hlavě rojit pochyby. Všichni kolem mi můžou stokrát tvrdit, jak je ta deska skvělá, ale já zpočátku slyším jen nedokonalosti. To jsem celá já, nevěřím nikomu, ani sobě. Každá nahrávka je výsledkem momentálního rozpoložení zúčastněných a daných možností i okolností. A já jsem asi zbytečně náročná.
Na album Zlom se snáší superlativy ze všech stran. I o něm pochybujete?
Už ne. Ale když ho Ondřej (zpěvaččin manžel, skladatel a producent Ondřej Soukup – pozn. aut.), který spolu s Láďou Filou album mixoval, přinesl a rozplýval se, jak je perfektní, svým způsobem jsem se bála si ho poslechnout. Po prvním přehrání jsem začala vyjmenovávat, co jsme měli udělat jinak. Ondřej jen kroutil hlavou, že jsem se asi zbláznila. Řeknu vám, nežít právě s ním, tedy se zkušeným člověkem z branže, ale s někým, kdo by mi v tu chvíli všechno odkýval, úplně by mě to rozbilo.
Zakladatele kapely Zdeňka Vřešťála a Víta Sázavského na něm doplňuje Lucia Šoralová.
Umíte se vůbec pochválit? Přiznat si, že se vám něco povedlo?
Takhle se vždycky raduju, když dopíšu píseň. To mě Ondřej musí naopak brzdit: „Pěkný, ale nemysli si, že jsi Beethoven…“ Jo, Zlom je dobrá deska, vím to. Po pár posleších jsem ji přijala.
Zdeněk Vřešťál napsal po jejím vydání na Facebook: „Celý rok jsme natáčeli, hádali se, trápili a milovali.“ Jak byste popsala vaši spolupráci vy?
Zdeněk má takové obraty rád. Je pravda, že jsme v mnohých věcech nejdřív museli najít shodu. Zdeněk s Vítkem jsou zvyklí psát v tandemu, dělat si navzájem ústupky, dojít společně ke konsenzu. Zatímco pro mě tohle bylo nové, já jsem se doposud vždycky rozhodovala sama za sebe. Takže s mojí impulzivní povahou pro mě byla úplná katastrofa, že každý nápad musel nejdřív putovat na tři e-mailové adresy, pak se čekalo na reakce, diskutovalo se… a co jsem původně chtěla udělat hned, jsem mezitím kolikrát chtít přestala. Nicméně nakonec jsem se ta komunikační kolečka naučila.
Mrzí vás, když někdo nový Nerez odsoudí, aniž by si ho poslechl, protože odmítá kapelu přijmout bez její původní zpěvačky a spoluautorky Zuzany Navarové?
Nejspíš vás překvapím, ale já takové ohlasy docela chápu. Protože jsem sama děsně konzervativní a taky strašně nerada změnu. Asi bych byla stejná. Na zkouškách se kluci smějí, když je upozorňuju, že tohle a tohle hrají jinak, než jak to mám naposlouchané ze starých desek Nerezu. Tak co můžu chtít po fanoušcích! Každý má právo na názor. Ber, nebo nechej ležet. Takové věci neřeším, pro mě je vždycky podstatné, že se za výsledek nemám důvod stydět, že je za mě opravdový a odvedený nejlíp, jak bylo v mých silách.
Navíc jste musela čekat, že vás budou se Zuzanou Navarovou srovnávat.
Když jsem nastoupila do muzikálu Johanka z Arku vedle Lucie Bílé, všichni mě srovnávali s Bílou. Později jsem natočila desku šansonů na texty Michala Horáčka a zase připomínali Hanu Hegerovou. Dobře, Lucie Bílá je ve svém projevu živelná, Hana Hegerová místy patetická, obojí bývám taky. Ale tohle není ten případ. Jsem tak výrazně jiná než Zuzka, že mi rozdíl mezi námi vlastně velmi pomáhá. Seriózně nás srovnávat totiž může jenom cvok. Proto jsme taky chtěli, abychom se jmenovali Nerez & Lucia, ne pouze Nerez.
Lucia Šoralová
|
Jak dlouho jste si zvykala na pocit, že ve vaší branži se nezavděčíte všem?
To v žádné branži, ani v běžném životě. A ani to není cílem. Ale mrzelo mě, že zatímco na Slovensku jsem byla vnímána jako zpěvačka a autorka písní, v Čechách jsem kvůli souhře okolností byla dlouhá léta jen „ta bestie, co ukradla Osvaldové Soukupa“. Faktem je, že ho opustila dva roky před začátkem našeho vztahu. Do Prahy jsem přijela sedm let předtím, než mě „objevil bulvár“, zpívala jsem v muzikálu Vlasy, zahrála si Lorraine v Draculovi, Agnes v Krysaři, Johanku v Johance z Arku, studovala konzervatoř, hrála v překrásném představení Sladce a moudře v Rokoku, psala písničky a na Slovensku dál koncertovala s kapelou. A pak přišel bulvár se svým objevem milenky, která se díky vztahu dostala k roli. Bylo to těsně před derniérou Johanky, ale to už se do příběhu nehodilo. Několik let jsem z toho byla nešťastná, přestávala jsem věřit v sebe i smysl své práce. Nemám ráda křivdu a nespravedlnost, dokážu se bít za druhé v takové situaci, a když jsem se v ní ocitla sama, jako bych měla svázané ruce. Nezmohla jsem nic. Naštěstí pak přišel Kudykam pánů Hapky a Horáčka a po něm další spolupráce s Michalem Horáčkem. Michal o tom možná ani neví, ale to on mě tenkrát rozsvítil.
Současnost je naštěstí jiná. První náklad alba Zlom je rozebraný, na aktuálním turné na vás čekají nadšení diváci. Sledujete dychtivě týden po týdnu pořadí prodejů desek nebo příčky hitparád?
Tím já vůbec nežiju, jsem v tomhle mimoň. Možná bych se měla o tyto věci více zajímat. Mně holt přijde, že tu desku už jsem odevzdala, jako když předáte dárek na oslavě narozenin, že už prostě je někoho jiného a na mně teď je prezentovat ji co nejlépe na koncertech. Vzpomínám si, že když mi vyšla v Čechách první deska, kolegyně mě jednou přivítala v šatně před představením slovy: „Gratuluju ti k té hitparádě!“ Já se divila k jaké, a to zas byla překvapená ona, jak můžu nevědět, že se moje písnička drží několikátý týden v nějakém žebříčku. Naštěstí mám celý život kliku na lidi kolem sebe, kteří ty hitparády sledují za mě. Jinak by každá moje práce zřejmě uvadla ve chvíli, kdy bych ji vykonala.
Byla jste taková vždycky, nebo v začátcích přece jen horlivější?
Právě že vždycky. Můj manažer Juraj Kuchárek o tom ví své. Spolupracuju s ním na Slovensku dodnes, tenkrát jsme navíc spolu i chodili a já mu už v jednadvaceti letech opakovala, že chci mít hlavně dítě, a ne kariéru. Ta je vedlejším produktem mého života. Takové řeči mi rozmlouval a myslel to se mnou samozřejmě dobře. Pamatuju si, jak jsem byla alergická na jeho plánovací notýsek, který v mých očích už představoval hrozbu pro náš vztah. Také si vzpomínám, co mi jednou odpověděl Petr Muk, když jsem se ho ptala, jestli mu nevadí, že nemá žádný čas na život, že se dennodenně žene od čerta k ďáblu, od města k městu. Řekl mi, že v této branži to jinak nejde. Když se kolo točí, musím se točit s ním, protože pak vypadnu a nebude nic.
Stresuje vás to vědomí?
Asi ani ne. Pochopila jsem, že jedna věc jsou moje emoce, ty patří na pódium nebo k tvorbě, a druhá pak povinnosti, jako je právě strategie prodeje, sledování a vyhodnocování úspěchů či neúspěchů, promo akce, společenské akce, tedy takzvané povinné jízdy, rozhovory, styling (což znamená, že se člověk zabývá hadrama pomalu víc než tím, co dělá) plus focení, které je pro mě asi nejtěžší… Já totiž žila v domnění, že člověk má dělat jenom to, co má rád a na co má talent. Že žije život proto, aby se jím bavil a ostatní těšil. Což mi zázračně dlouho vycházelo. Spousta věcí mi začala docházet později. Do té doby jsem měla pocit, že jsem na světě, abych jím šťastně kráčela a brala i rozdávala radost. Třeba to prozření přišlo právě proto, že jsem začala pochybovat. Kdo ví.
Jak se zmíněné prozření projevuje v praxi?
Snažím se mít nad sebou bič, zatnout zuby a neremcat. Nebo alespoň neremcat tolik. A taky nedemotivovat lidi, kteří jsou pro moji kariéru nadšenější než já. Což je oproti minulým letům velká výhra.
Strážce streamu
