Ze šipek se postupně stávalo něco víc než hobby ve volných chvílích. „Záhy jsem strhl pozornost okolí, a když přijeli příbuzní, začali jsme doma hrát takovou miniligu. A když jsem zjistil, že se v hospodách konají šipkařské turnaje, chodíval jsem si tam zahrát a sbírat zkušenosti od pokročilejších hráčů,“ říká historicky první Čech a třetí Východoevropan, který se dostal na mistrovství světa BDO (zkratka znamená British Darts Organization, tedy Britská šipková organizace) v anglickém Lakeside, kde se v roce 2014 postavil těm úplně nejlepším a jednoho z nich také porazil.
„Abych se tam mohl kvalifikovat, musel jsem objet dvanáct evropských turnajů a na nich se umisťovat. Dostat se do Lakeside byl pro kluka z vesnice ohromný úspěch. Za možnost sbírat zahraniční zkušenosti vděčím slovenskému manažerovi Antonínu Múdrému, který mně před pár lety nabídl sponzorskou podporu, protože jezdit takové turnaje je velmi finančně náročné,“ tvrdí hráč s nepřehlédnutelnou vizáží.
Dress code
|
Setkání velikánů
V dnešní době jsou šipky na profesionální úrovni výkonnostní, náročný a u špičkových hráčů docela slušně placený sport. O tom, že v našem regionu zažívají obrovský nárůst popularity, svědčí nedávná exhibice Prague Darts Masters 2018. Přijela opravdová esa: Simon Whitlock z Austrálie přezdívaný Čaroděj, nizozemská legenda Raymond van Barneveld, a hlavně Michael van Gerwen z Nizozemska, v současnosti nejlepší hráč světa, jenž se dokáže hraním šipek více než dobře živit (údajně dosud vydělal přes 150 milionů korun).
Lidé se bavili ve velkolepé atmosféře podobné hokejovým zápasům. Turnaji kraloval Kája Zlej – v tandemu s pětinásobným mistrem světa Raymondem van Barneveldem vyhráli, přičemž český reprezentant zápas zakončil fantastickým hodem. Zavřel na úctyhodných 121 a vysloužil si gratulace ostatních hvězd: „Pro našince to byl velký zážitek. Prostě úžasné! Mohl jsem si zahrát proti van Gerwenovi řečenému Zabiják a krýt záda van Barneveldovi. Oba byli z atmosféry i z nadstandardních podmínek unesení. Žádná agresivita, nikdo na nikoho zle nebučel. Sešla se tam velká šipkařská rodina. Ještě teď mám husinu,“ popisuje zážitek o den později, kdy se potkáváme před kvalifikačními zápasy na velké evropské soutěže.
Je to fakt fofr
A jen pro zajímavost. Šipkařské zápasy jsou docela solidní fofr. Jeden nához za druhým. Žádné prodlevy a zbytečné čekání. „Pro mě, který tyto hráče sledoval patnáct let, jak hrají na světové scéně, a najednou jsem nejen vedle nich stál, ale dokonce s nimi hrál, to byla paráda. Oni jsou jak roboti. Když jsem viděl, co ten van Gerwen v zákulisí předváděl, kdy co druhý pokus hodil 180, jak kdyby se nechumelilo. Famózní... Byl jsem svědkem toho, že hodil svými šipkami třikrát šedesát, a pak si půjčil další a hodil 60, 60 a 20, až šestou šipku jako by nedal. Ten kdyby držel ohlodanou kost, tak to tam hodí. Má neuvěřitelný talent,“ dodává.
„Když jsem jako kluk hrál doma sám, zapisoval jsem si do sešitu, kolik naházím. Dělal jsem si různé tabulky, a až na turnajích jsem zjišťoval, na jaké úrovni se šipky dají hrát a jestli jsem konkurenceschopný,“ vrací se v čase rodák z Červeného Kostelce. V sedmnácti letech začal hrát týmovou soutěž a hospodskou ligu. „Celkem brzy jsem zjistil, že dokážu porážet lidi, kteří šipky hrají mnohem delší dobu. V té době v takové míře ještě nefungoval internet, moc jsem o šipkařském světě nevěděl, informace se předávaly ústně, takže jsem za nimi musel jít do hospody. S jednou partií jsem vyrážel na ligové turnaje,“ pokračuje v líčení svých začátků.
V té době se s kamarády rád bavil fotbalem, přes léto hrál míčové sporty, v zimě na rybníku hokej, k tomu ještě tenis, ping-pong, volejbal, badminton: „Dělal jsem to, co mě zrovna bavilo. A šipky časem vyhrály úplně.“ Zlom v jeho šipkařské kariéře přinesla vojna na Strakonicku, která ji sice částečně zbrzdila, na druhou stranu měl čas na trénink a dostal se mezi nové hráče. A ti jej přijali. „Jako bažant jsem se k šipkám sice nedostal, ale jako mazák jsem měl možnost nejen si zatrénovat na terči, který jsem si dovezl, ale dostal jsem se také na jiné turnaje. Tamní hráči mě vzali mezi sebe a vozili mě na turnájky i na mistrovství republiky,“ vzpomíná na vojnu.
Poté se přestěhoval do Pardubic, kde se oženil. První úspěchy a vítězství v turnajích jednotlivců přišly v roce 2012. „Zvedlo se mi sebevědomí. Měl jsem možnost víc trénovat. S česko-slovenským týmem jsem jezdil po Evropě a získával řadu zkušeností ve velké konkurenci. V obrovské hale se třeba sejde 3500 chlapů a turnaj se hraje od čtvrtka do neděle. Je to záhul,“ přibližuje.
Naučit se prohrávat
Na začátku trénoval nárazově: „Před turnajem jsem se přípravě věnoval víc, ale nic extra. Dnes se snažím trénovat několik hodin denně, ale mám rodinu a chodím do práce, tak to jde někdy hůř,“ dodává a neopomene zmínit, že za svůj úspěch vděčí své druhé manželce Karolíně, také vynikající české hráčce šipek. A co odlišuje průměrného šipkaře od toho světového? „Musí mít trpělivost, vytrvalost a aspoň nějaký talent. I když kupa hráčů to má vyházené opravdu poctivým a velmi těžkým tréninkem, ale ti talentovaní jsou o krok navíc. U mě byl zásadní den, kdy jsem se naučil prohrávat. Přijal jsem prohru s tím, že příště prostě zkusím další turnaj. To mě hodně posunulo.
Strážce streamu
