Peklo a ráj: pojmy z náboženské věrouky. Soudím, že se jedná o symbolická vyjádření, která začala být postupně vnímána doslovně, tudíž překrouceně. Čertů a ohně vskutku není třeba.
Mám kamarádku, která trpí jednou z nejtěžších forem deprese. Ta je součástí hraniční poruchy osobnosti, která umí člověku udělat ze života... nu ano, peklo. Takovému člověku se prostě nechce žít, každý den života je prosycený utrpením. Myšlenky na sebevraždu jsou samozřejmostí. Dřív jsem si myslel, že se s takovou diagnózou člověk rodí, ale on se možná rodí jen s dispozicemi k ní. Potřebuje ještě spouštěč a tím bylo u téhle dívky dětství a vliv rodičů. Chladná, nekonejšící a neodpouštějící matka, kontrolorka všech záchvěvů života svého dítěte, vzbudila v dceři pocit, že každý projev lásky si musí tvrdě zasloužit, ale že na to stejně nemá. K dovršení všeho otec, který vlastní neúspěšný život přetavil v pyramidu nároků na svoji dceru. Ta dnes není schopná navázat dlouhodobější citový vztah. Jak, když sama se sebou má problém.
Peklo, to je právě takové dětství – a že jich jsou kolem nás spousty! Koncept pekla musel začít někde tady a nikdy nebylo žádné jiné. Naopak dětství strávené s milujícími, vřelými, přítomnými rodiči, tedy dětství, které zná jen část populace, se dá velmi dobře připodobnit k ráji. Je to štěstí, z něhož můžete čerpat stále. Peklo v našem slova smyslu má ale přece jen proti tomu náboženskému jednu výhodu: trvá jen tak dlouho jako náš život.
