„Dorazím a vezmu si triko a kraťasy,“ potvrzuji mailem svou účast na tréninku. „Preferujeme spíše delší nohavice. Kendo je stále poněkud tradiční,“ odpovídá mi trenér Petr Řezníček z Klubu San Dó Mon. Nakonec tedy s tepláky vyrážím do tělocvičny ČVUT na Karlově náměstí.
Hned při vstupu do haly se potvrzují slova trenéra. Kendo je opravdu tradiční. Kdykoliv totiž někdo vstoupí do maličké tělocvičny, ukloní se směrem k žebřinám, kde je takzvané kamiza, což je čestné místo. Několik nápisů na stěně připomíná, na co mají kendisté dbát. Symboly vyzývají například k trpělivosti a pokoře.
V hale vidím samuraje, jak se v naprostém tichu rozcvičují. Než do ruky dostanu meč já, dostávám po- učení. Dozvídám se, že šinai je meč bambusový a bokutó meč dřevěný. Také je mi kladeno na srdce, že zbraň ze země nezvedám jen tak jako motyku, naopak si k ní posvátně kleknu a teprve poté ji zvednu. Ve chvíli, kdy začínám zkoušet sestavy s mečem, se z tichých samurajů stávají hlasité bestie. Údery totiž doprovází křik. „Ten je projevem ducha, je to jediné, co soupeř neovlivní a může i soupeře zastrašit,“ vysvětluje trenér.
Vyprosil jsem si, že si souboje chci také zkusit. Jsem proto navlečen do lehkého brnění bógu. Kendo není žádná oku líbivá šermovačka. Nejde o to vyměnit si pár úderů, mým úkolem je trefit soupeře. Do hlavy, do trupu, do předloktí nebo krku. To jsou údery, které v souboji na život a na smrt ochromily nebo rovnou zabily. Na tato místa útočí samurajové i dnes.
Zkuste si kendo
|
Rozbíhám se k soupeři. Mým cílem je seknout ho do hlavy. Švihnu mečem a běžím dál, rychle se otáčím a připravuji se na další útok. Jsem ale pomalý, ve chvíli, kdy dokončuji otočku, stojí můj soupeř již za mnou a je připraven zasadit mi ránu. Venku panuje letní dusno a já nabalen ve zbroji těžce oddechuji. Sám nevím, zda se potím z vedra, nebo z toho, že stojím tváří v tvář řvoucímu nepříteli.
Další cvičení je mazec. Jeden z kendistů je postupně napadán soupeři. Rychlý výpad, křik, rána a úprk. Prásk, prásk. Snažím se soupeře trefit, než můj meč stihne dopadnout na soupeře, jsem vykryt a seknut do hlavy. V tu chvíli leknutím mrkám a sekám mimo. Během tréninku kvůli ranám mrkám často. Půlvteřinové zavření očí se mi stává osudným a schytávám ránu. Závěr tréninku patří zpětné vazbě. Každý si klekne před trenéra, který zhodnotí jeho počítání při tréninku. Hezké a účelné!
