Pomlčková přestřelka
Rozpadu Československa mnozí litují. Slovy čísel jde o 52 procent Čechů a 40 procent Slováků (podle průzkumu agentury Median z prosince 2017), kteří by otočili kormidlem času a mnohé, co se odehrálo během jara a léta 1992, změnili.
Pnutí mezi průmyslovějším, dvakrát lidnatějším Českem a slovenským mladším bratrem začalo už krátce po sametové revoluci, když 23.ledna 1990 prezident Havel předložil Federálnímu shromáždění návrh na změnu názvu státu. Havlovo „Československo“ se však nelíbilo většině slovenských poslanců, kteří později kontrovali návrhem Česko-Slovenská Federatívna Republika. Spor, který vstoupil do dějin jako pomlčková válka, sice skončil kompromisem „Česká a Slovenská Federativní Republika“, ale příkop mezi bratry byl vyhlouben. A měl se dále prohlubovat.
Dvojdomek nepostavili
Na jaře 1991 se slovenská část Federálního shromáždění ČSFR vzepřela návrhu ústavy, jež měla upevnit centrální pozici pražské vlády – vztahy mezi Prahou a Bratislavou definitivně zamrzly. „Všichni jsme čekali na parlamentní volby na jaře 1992, jaké nám voliči rozdají karty,“ vykreslil situaci Petr Pithart, tehdejší český premiér.
Ve dnech 5. a 6. června 1992 se rozhodlo. V západní části země drtivě zvítězila Klausem vedená koalice ODS a KDS (Křesťanskodemokratická strana) se ziskem 33,90 procenta hlasů, na východě zabodoval populismus a nacionalismus Vladimíra Mečiara a jeho Hnutí za demokratické Slovensko (33,54 procenta).
Ty tam byly naděje federalistů v čele s premiérem Pithartem, který proslul výrokem o „dvojdomku“, v kterém by oba bratři mohli vegetovat. Za to se setkal s všeobecným posměchem, jeho Občanské hnutí propadlo, ani neprošlo do parlamentu.
Federace, nebo likvidace
Již 8. června se poprvé sešly týmy vítězů voleb – Klause a Mečiara, a to v prostorách brněnské funkcionalistické vily Tugendhat. Zatím šlo spíše o oťukávání. „Návrhy na rozdělení nepadly,“ uvedl tehdy týdeník Respekt, který ale varoval: „Obě delegace hovořily jinou řečí. A nešlo o to, že jedna česky a druhá slovensky.“
Zpětně viděno, Vladimír Mečiar měl v té době jasno. Chtěl rozpad federace a „vytřískat“ z něj co nejvíc. To česká strana aspoň zpočátku trvala na federaci, byť slovy Klause „decentralizované“.
Tisícileté úsilí
Sice panovaly parlamentní prázdniny, nicméně týmy Klause a Mečiara se setkávaly každý týden.
Na slovenské straně zpočátku padaly i umírněné návrhy na ekonomicko-obranné společenství, jakousi konfederaci s existencí dvou národních bank při zachování společné měny. Tyto tóniny artikulované předsedou Slovenské národní rady (SNR) Michalem Kováčem, pozdějším prezidentem Slovenska z let 1993 až 1998, však zanikly. Vladimír Mečiar si nechtěl nechat svoji historickou chvíli, k níž dostal od voličů velmi silný mandát, uniknout.
Od 17. července už nebylo návratu – SNR na popud premiéra Mečiara přijala Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky.
Bezprecedentní krok přišel přesně dva týdny poté, co nebyl ve Federálním shromáždění, hlasy slovenských poslanců, zvolen prezidentem Václav Havel. Symbol revoluce posléze abdikoval tři dny po vyhlášení deklarace, čímž se zbavil vlivu na vyjednávání o rozpadu země, které vyvrcholí horkého 26. srpna. Předehrou jednání byly takzvané vatry svrchovanosti, které plály celým Slovenskem a u nichž se předčítal text deklarace; „My, demokraticky zvolená Slovenská národní rada, slavnostně prohlašujeme, že tisícileté úsilí slovenského národa o svébytnost se naplnilo,“ stálo v ní.
Jak praskaly švy
Pozoruhodné je, že ač se slovenská strana na rozvod tolik třásla a vyvolávala ozvěny hitlerovského Slovenského státu (1939–1945), konečné jednání ji zastihlo v nedbalkách. „Češi byli na finální jednání mnohem lépe připravení, například civilní letectvo před dělením převedli na francouzskou společnost, a ta jim ho vrátila. My jsme dostali figu borovú,“ zavzpomínal Vladimír Mečiar pro slovenský deník Nový Čas s pochvalou, že Klaus byl velmi dobrý partner; bez emocí, poslouchal, analyzoval navrhoval a hledal konsenzus.
Mečiar rovněž zpětně vyzdvihl, že česká delegace zastávala jednotný názor a že „měla rozdělené úlohy – jeden byl laskavý, druhý přísný, třetí se snažil domluvit na kompromisu“. „Jak jsme 26. srpna seděli pod lípou v zahradě vily Tugendhat, nakonec asi dvě hodiny jen sami dva, zjistili jsme, že jsou jen dvě varianty vývoje,“ uvedl Mečiar ve své knize Jak praskaly švy. Tou první byla dohoda, pokojná, která „vytvoří novou kvalitu mezi oběma národy“. Druhou možností byla nedohoda, samospád a pravděpodobný nástup radikalismu. Což zvláště s vědomím hrůz, které se právě děly v Jugoslávii, nikdo nechtěl.
Beru si slovo
Chvíli po páté večer předstoupili Klaus s Mečiarem před novináře. Slovo si vzal druhý z nich, když – v prostorách vstupní haly vily Tugendhat – prohlásil: „K prvnímu lednu 1993 předpokládáme, že by vznikly Česká republika a Slovenská republika jako státní útvary.“
