Na den přesně před devíti lety si měli u západoruského Smolenska podat ruce polský prezident Lech Kaczyński a jeho ruský protějšek Dmitrij Medveděv. Cestu ke smíření a ruské omluvě za Katyň zhatil pád polského vládního letounu TU-154. Nikdo nepřežil. Pro rusko-polské vztahy to byla pohroma. Otevřely se rány z druhé světové války, kdy bylo u Katyně poblíž Smolenska povražděno 20 tisíc příslušníků polské inteligence a důstojnictva. K tomu došlo v dubnu a květnu 1940, ale na odhalení masakru si světová veřejnost počkala rovné tři roky, do soboty 10. dubna 1943.
Smolenská havárie z 10. dubna 2010
|
Odkryté hroby
Vrcholilo válečné šílení. Bylo nedlouho po bitvě u Stalingradu (21. srpen 1942 – 2. únor 1943), kde třetí říše dostala fatální políček. Německá propaganda nutně potřebovala doping, který „namíchal“ ministr propagandy Joseph Goebbels. Ten si správně vyhodnotil, že přišel pravý čas zveřejnit nález masových hrobů, které wehrmacht odkryl 20 kilometrů západně od Smolenska. Na 10. dubna byla do Katyně sezvána delegace lékařských kapacit ze zemí poplatných Hitlerovi – z Maďarska, Finska, z Bulharska. Tito svědci měli dodat chystané exhumaci ostatků důvěryhodnosti. Šlo o německy perfektně zorganizovaný cirkus – na místě byly připraveny polní laboratoře, vědecké kapacity, fotografové, filmaři. Ano, šlo o cirkus. Ale atrakce falšované nebyly. Těla generálů Xawery Czernického nebo Konstanty Plisowského byla bezpečně identifikována, na povrch vyplaval úděsný nález dalších až 22 tisíc těl.
Svědectví z Norimberka
V úterý 13. dubna se záležitost stala oficiální. Rádio Berlín, hlásná trouba třetí říše, pustilo do éteru od Atlantiku až po Kavkaz senzační zprávu. Zaznělo: „Několik tisíc důstojníků bývalé polské armády, kteří byli v roce 1939 internováni na území SSSR, bylo na jaře dalšího roku bestiálně zavražděno bolševiky.“ Světová veřejnost vesměs neuvěřila. Nebo přesněji – věřit nechtěla. USA a Británie, jež byly závislé na těch nejlepších vztazích se sovětským spojencem, přijaly ujišťování o „fašistických lžích“. Sovětům též napomohlo, že polské oběti popravili kořistnými německými pistolemi Walther. „Všechny námi prohlédnuté mrtvoly měly střelné rány v záhlaví, toliko jedna měla střelnou ránu do čela… Projektily byly většinou nalezeny v kosti čelní, u některých šlo o průstřel… Rány byly vypáleny z bezprostřední blízkosti krátkou ruční zbraní ráže 7.65… Značný počet mrtvol měl ruce svázané na zádech motouzem.“ Doslova tak znělo dobové svědectví, které se ozvalo i po válce, při Norimberském procesu (1945–1946). Sovětský Svaz i tehdy vytrvale popíral vinu.
Pravda po 50 letech
Posmrtné satisfakce se popravená elita polského národa dočkala až s koncem studené války, v roce 1990. Sovětský prezident Michail Gorbačov konečně přiznal, že k masakru došlo na přímý rozkaz Josifa Stalina. Ten vyslyšel návrh šéfa tajné služby NKVD Lavrentije Beriji, podle nějž nebylo žádoucí, aby „prominentní zajatci z Polska, nepřátelsky smýšlející vůči SSSR a komunismu vůbec, zabírali místo v zajateckých táborech“.
