Parašutista Mark Rahbani letí pod Karlovým mostem rychlostí jako auta na dálnici

Jak jste se ke skákání dostal?
Od malička se mi létání líbilo. Jako malý kluk jsem si dělal ze starých deštníků padáky a házel je z balkonu. Vždycky jsem chtěl být pilotem, ale tehdy to nebylo tak jednoduché jako nyní. Teď stačí mít peníze. Tehdy na to musela být škola, která byla navíc na Slovensku. O prázdninách v roce 1993 jsem viděl v televizi asi hodinový pořad Sportovci světa o parašutismu. Když skončil, sebral jsem se a jel do Aviatiku. Tehdy ještě byl na Pavláku. Vzal jsem si tam kontakt na základní výcvik. Po prázdninách v září jsem poprvé skočil a už mi to zůstalo.

Jste ročník, který ještě stihl vojnu.
Ano, dostal jsem se do Dukly Prostějov k paragánům. Tam jsem se dost vyskákal, za rok asi 300 seskoků. Moc rád na to vzpomínám - krásný rok života. Když jsem se vrátil z vojny, nevěděl jsem, co vlastně chci skákat. Je to většinou o lidech, skáčou se sestavy. Někdo nemá peníze, další zase nemá čas. Pořád jste pořád na někom závislý. Začal jsem proto skákat s padákem na prkně, skysurfing. Pak jsem se dostal k malému padáku a to mi zůstalo.

Kdy jste se stal profesionálem?
Parašutismem jsem se začal živit v roce 2000. Nejdřív jako kameraman tandemových seskoků, pak jsem si udělal papíry na skákání tandemu.

14 fotografií

Kolik jich je třeba na tandemovou licenci?
Tisíc seskoků a nějaké hodiny volného pádu. Když ale člověk skáče, tak hodiny splní.

Teď ji máte kolik?
Nyní mám 14 800. My, co se tím živíme, jich uděláme tak 1000 ročně. Někdy 1100 až 1200, záleží na tom, jaká je sezona, hlavně podle počasí.

Při slavnostech Navalis skáčete nad Prahou. Je to místo, kde mnoho lidí neskákalo a moc si jich asi nezaskáče.
Nejkrásnější pocit, pohled je úplně neskutečný. V životě jsem zažil pár seskoků, na které nikdy nezapomenu. Atˇ to jsou basejumpové, nebo ty propagační. Praha je ale jedinečná. Zapadá slunce, město začíná svítit. Seskok je poměrně těžký, ale nádherný. Letos půjdu pošesté a těším se na to jako malý kluk.

Při závodech canopy piloting (létání na malých padácích či swooping), ve kterých soutěžíte, skáčete ve volném prostoru.
Závody jsou o tom, že se musíme trefit do přibližně desetimetrové dráhy, do vymezeného prostoru.

Tady je ale nad vámi „strop“ v podobě mostu.
Je, ale docela vysoko. Je tam určité riziko, skáču nad místem, kde to tak dobře neznám. Je to v podstatě uzavřený prostor. Jakýkoliv problém s padákem bych musel řešit otevřením záložního padáku, musel bych vymýšlet záložní plochu na přistání. Mám na sobě světlici, která má kolem pěti kilo, mám na sobě pět kamer, LEDky, takže to všechno musím pozapínat. Na jednu stranu je to stresové, ale na druhou ta odměna je neskutečná. Dech beroucí. Přál bych to zažít každému.

Jak jste se ke skoku pod most dostal poprvé?
Kamarádi z Paraski Teamu tam skáčou na klasických velkých padácích. Jeden z nich, Jirka Černý, mi jednou volal a říkal: „Podletěl bys Karlův most?“ Odpověděl jsem, že je to můj sen. „Za týden skáčeme,“ řekl. Šel jsem do toho i když byly jedny z nejtěžších podmínek, co jsem zatím měl. Foukal vítr kolem 10 m/s, což je hodně. Ani tak nejde o to, jak moc fouká, ale hlavně z jakého směru. Vždycky se na tom dá nějak přistát, ale 10 metrů už je přeci dost.

Na padáku se přistává proti větru, jak je tady?
Pro podlet Karlova mostu je naopak nejlepší vítr v zádech, abych měl co nejvyšší rychlost a doletěl co nejdále za most. Před dvěma lety jsem podle kamery, která má GPS, pod mostem rychlost 129 km/h. Kdybych letěl proti desetimetrovému větru, tak se zastavím hodně brzy.

Jak velký máte padák?
Má plochu 97 čtverečních stop (9 m²). Je to můj „pracovní“ padák. Na závody mám ještě o třetinu menší. Kdybych ho měl, byl bych určitě rychlejší.

Proč ho nepoužijete?
Je dost drahý a namočení ve vodě by mu zrovna neprospělo. Navíc mám na sobě světlici. Kdyby mi shořel nebo se poškodil, tak jen vrchlík stojí kolem sta tisíc.

Startujete z Točné?
Odtamtud poletíme už potřetí, před tím jsme startovali z Letňan.

Kde letadlo opouštíte?
Podle podmínek a podle toho, jak nás navede - pustí Ruzyně. Nejideálnější je nálet proti větru. S tímhle rychlým padákem je mi to ale v podstatě jedno. Můžu vyskočit přímo nad mostem přibližně v 1800 metrech. Nad Hradem je totiž uzavřený prostor. Obrazně - kdybyste píchnul kružítko přibližně do svatého Víta a udělal kilometrový kruh. Je to takový kužel do výšky kolem 1800 metrů. S letadlem musíme být buď nad tím, nebo mimo. Kdybychom byli příliš daleko, byl by problém pro naše přistávání.

Cítíte při seskoku strach?
Kolikrát nám větší strach o kluky než o sebe. Poprvé, když jsme šli a foukal ten desetimetrový vítr, vyskakoval jsem někde před Národním divadlem a oni skoro nad Václavákem. Jejich padáky (speciální na přesnost přistání) jsou velké a mají vysoký profil, tak doslova docouvaly nad Karlův most. Teprve někde ve výšce 200 metrů, jak byl vítr od zástavby „rozbitý“, je „pustil“ dolů. To jsem stál a koukal. Ale dali to. Jsou neskuteční profíci.

Máte další oblíbené místo, kde skáčete?
S tímhle sportem jsem se podíval po celém světě. Zážitků je hrozně moc. Už mi chybí jen jediný kontinent a tím je Afrika. Letošní mistrovství světa je shodou okolností právě v Jihoafrické republice. Nezapomenutelný zážitek mám také z basejumpu. Skákali jsme z vodopádu Salto Angel ve Venezuele (jeden z nejvyšších na světě – přes 800 metrů). Vyjeli jsme si tři kamarádi, netrvalo to ani týden. Skočili jsme si a máme zážitek na celý život, na který se nezapomíná. To je lepší než drahá auta, jachty.

Pět dalších parašutistů Letí se světlicemi na nohou a symbolizují 5 hvězd, které jsou na svatozáři sv. Jana Nepomuckého. Podle legendy se objevily se na Vltavě nad místem, kde se jeho tělo zachytilo.

Máte i zážitek, který byste nechtěl opakovat?
Byl jsem kameraman, dva instruktoři měli studenta. Po výskoku z letadla byl klasický průběh volného pádu – student otevřel padák, já jsem se na něj zespodu díval, natáčel a otevřel padák také. Jednomu z instruktorů se padák otevřel do spirály, takže ho nemohl řídit a padal rychleji než já. Visel jsem v té době na ještě ne zcela funkčním padáku (ne úplně otevřený) a on spadl na mě. Bylo to za velké rychlosti. Ještě, že jsem měl ruce nahoře a držel volné konce padáku. Ruku jsem měl úplně modrou a on zlomenou nohu. To bych už nechtěl nikdy zažít.

Kolikrát jste za kariéru musel použít záložní padák?
To, že má člověk závadu na padáku, se stává. Tak ho zahodí a otevře záložák. Na to, kolik mám seskoků, jsem záložní padák použil asi sedmkrát. Když je čas a neotevírá se padák zbytečně nízko, lze to zvládnout. Většina závad se řešit dá, pokud máte dostatečnou výšku.

Skáčete také skupinové seskoky?
Naposledy jsem v takovém rekordu byl v roce 2012 v Příbrami. Když jsem viděl tolik lidí ve vzduchu a různých úrovní, na to nemám nervy. Čím víc seskoků mám, tím více vím, co se může stát. To si raději sám jedu skočit na závody. Tam je to jen o mě. Nikdo mi nemůže otevřít padák do obličeje.

Jak dlouhou máte sezonu?
Pracujeme od konce března do konce října. Když v hlavní sezoně děláme až 16 skoků za den, je to fyzicky náročné. Potom je odpočinek zasloužený. Celou zimu ale sportuji, abych si udržel fyzičku. Když člověk nic nedělá, dá se to nějakou chvíli vydržet, ale práce je velice fyzicky namáhavá. Taháte třeba stokilové lidi a to není úplně jednoduché.

Co vaše děti?
Mám dva kluky, jednomu bude 10, druhému bude 8. Jsou to takoví živlové.

Mají doma také deštníky?
Jezdí se mnou na letiště dost často, oba by si se mnou chtěli skočit. Popravdě, ani nevím, jestli bych chtěl, aby mě následovali. Protože samozřejmě budu mít strach. Když ale budou chtít, zakazovat jim to nebudu.

Máte riskantní povolání, riskujete i v běžném životě?
Klidný život asi nevedu, potom ale nebezpečí nevyhledávám. Lákala by mě třeba motorka. Každý den ale jezdím na silnici a když vidím, co lidé dovedou, tak raději ne. Vím, že při skákání můžu někoho potkat, že něco špatně vyřeším já. Ale riziko je menší než na silnici.

Když umíte to, co umíte, tak trochu drzá otázka… proč jste mistrem republiky naposledy v roce 2015?
Protože to jsou prostě jen závody. Mladí nadějní nemají zábrany. Loni jsme měli mistrovství v Polsku. V jedné disciplíně byla tři kola a já byl po dvou celkově první. Pak přišla pauza a to třetí jsem bohužel zkazil. To je sport.