Čas je strašně relativní pojem, jak v osobním životě, tak v lidských dějinách. Dělá-li člověk něco, co ho nebaví, čas se obvykle zoufale vleče. Když jsem si vydělával na studium brigádami v kladenských válcovnách, noční osmihodinová směna trvala asi tak tři dny. Když jsem byl naopak na Kampě s některou ze svých univerzitních spolužaček, dvouhodinové rande proběhlo asi tak za pět minut.
Zhruba před třemi lety jsem začal publikovat úvahy o nebezpečí, které cítím v událostech, jež nás obklopují, eskalují, a není jasné, jak se budou řešit. Mám pocit, jako by to bylo včera, kdy jsem sepsal první článek o vlastenectví.
Nedávno mi kdosi poslal na e-mail glosu, že už příliš dlouho otravuju lidi svou nekorektní zabedněností (tedy formuloval to květnatěji a zemitěji). Stejně tak mi připadá, že to bylo včera, kdy jsem napsal první sloupek do Metra. A vida, dneska píšu poslední.
I když je čas relativní, existují podle mne zásady, které relativní nejsou. Mezi ně rozhodně patří zdvořilost. Chtěl bych se tedy rozloučit, ale nikoli nostalgicky. Naopak jsem rád, že jsem se dožil doby, kdy mohu oproti časům svého mládí říkat svobodně, co si myslím, a moc a moc všechny prosím, aby tuhle hodnotu hájili – bez ohledu na to, zda se mnou v minulosti souhlasili, či nesouhlasili. Protože skutečná demokracie je postavena na tom, že ctím názor jiných, i když se mi třeba nelíbí. A argumentem jsou fakta, logika a poctivost, nikoli urážky a fráze. Předávám tedy pomyslnou pochodeň dalším autorům svobodně a s vírou ve svobodu.
