Hra Attentat 1942 přináší dramata i hrdinské činy. Z počítačů se letos rozšířila i na mobily a tablety. Ne všude na světě ale měla na růžích ustláno. Problémem byla nacistická tematika. Historická adventura, která byla v roce 2017 vyhlášena českou hrou roku, vypráví dějiny druhé světové války – a to jde bez hákových křížů jen těžko. Studio Charles Games, které Attentat 1942 stvořilo, na hře spolupracovalo i s Akademií věd České republiky. Pro magazín Metro vývoj a detaily kolem vydání popsali vývojář Ondřej Trhoň, který se stará také o marketing studia, a Vít Šisler, spoluzakladatel studia a hlavní designér hry.
Herci s tím problém neměli, někteří dokonce doplňovali vlastní detaily.
Začněme příběhem. Ihned mě vtáhl. Je reálný?
Ondřej Trhoň: Celá hra stojí na pečlivém historickém výzkumu a dobových reáliích, ale kvůli etickým a scenáristickým důvodům je ústřední příběh a jeho aktéři fiktivní. Naši historici ale pro inspiraci při psaní jednotlivých postav procházeli desítky, až stovky skutečných výpovědí. V praxi to znamená, že například zatčení gestapem vašeho dědy Jindřicha neproběhlo právě takhle, ale někdy někomu se něco takového během protektorátu přihodilo. Dali jsme si hodně záležet, aby scénář hry vycházel ze skutečnosti – ostatně v Attentatu 1942 najdete i rozsáhlou a unikátní encyklopedii, jež popisuje skutečné události, příběhy a problémy.
Hra má úžasné grafické zpracování. Čím je inspirováno?
Vít Šisler: Při vymýšlení projektu jsme řešili, jak ve hře vizuálně oddělit dvě časové roviny. Hlavní linka hry se odehrává v roce 2001 a je zobrazena pomocí filmových rozhovorů. Vzpomínky našich hrdinů a hrdinek jsme se rozhodli zpracovat jako interaktivní komiks. A měli jsme štěstí, že se nám ke spolupráci povedlo přemluvit předního českého výtvarníka Ticho 762.
Jak to bylo dál? Dlouho jsem nehrál počítačovou ani mobilní hru. Znáte to. Dospělácké starosti. Na paření není čas. Attentat 1942 jsem si ale zapnul. Zaprvé se lépe dělá rozhovor o něčem, co znáte, a zadruhé jsem byl zvědavý. A právě zvědavost je to, co do vás při hraní zatne drápy a už nepustí. Jak to bylo dál? Proč dědu odvezli? Kdo je ten kamarád z deníku? Chcete to všechno vědět. Perfektní je i to, že příběh nekráčí jen po historické lince. Každého tak trochu zajímá, jak děda sbalil babičku. Mimochodem, právě babička je první postava, kterou v příběhu potkáte, a hned vás okouzlí. Je milá, je opravdová a právě vám vykládá příběh, z kterého mrazí... V krbu praská dřevo, za okny prší a ta fešanda na černobílé fotce jsi ty. Tak honem, babičko, vyprávěj! |
Zmiňujete záběry „pamětníků“. Ve skutečnosti jsou to herci. Někteří z nich ale asi válku zažili. Jak jste je přemluvili ke spolupráci? Přece jen ne každý člověk v takovém věku by se zapojil do počítačové hry, a ještě s takovým citlivým tématem.
Ondřej Trhoň: Dialogy do hry psali profesionální historici, kteří vycházeli jak z výsledků historického výzkumu, tak ze skutečných vzpomínek pamětníků. Herci s tím problém neměli, někteří dokonce doplňovali vlastní detaily.
A jak jste ke spolupráci přemluvili Akademii věd ČR? Jaká byla její úloha?
Ondřej Trhoň: Projekt od začátku vznikal v těsné spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR. I vzhledem k tomu, jak schematicky hry občas historii zpracovávají, jsme věděli, že chceme udělat všechno pro to, aby Attentat 1942 byl co nejvíc historicky přesný. Na začátku jsme historiky přizvali jako konzultanty a autory encyklopedie, ale nakonec se z nich stali scenáristé. A bez nich by příběh hry vůbec nevznikl. Původně byli k myšlence hry o období protektorátu skeptičtí, ale přesvědčila je možnost přispět k udržování historického povědomí interaktivní formou, s přesahem jak k veřejnosti, tak do škol. O to zajímavější pak bylo, když jsme například s historičkou Marií Černou odcestovali na velké herní festivaly do USA. Byla to oboustranně obohacující zkušenost.
Komu je hra určena? Uměl bych si ji představit i jako výukový materiál třeba na druhém stupni základní školy.
Ondřej Trhoň: V samotném základu celého projektu byl záměr vytvořit interaktivní výukovou simulaci – ta se pod názvem Československo 38–89 dodnes používá, je učitelům dějepisu právě pro druhý stupeň a střední školy dostupná úplně zdarma, včetně vyzkoušené metodiky. Na základě její první části vznikl Attentat 1942, který se ale od ní zásadně odlišuje – funguje jako samostatná hra, je to ucelené dílo. Attentat 1942 je tak nejen pro každého, koho zajímá nedávná historie, ale taky všechny, co chtějí prožít silný, netradiční a historickými fakty podložený příběh. Témata, která příběh Jindřicha Jelínka otevírá, jsou aktuální i v současnosti: Jak si udržet čisté svědomí tváří v tvář nebezpečí? Kolik byste byli ochotni riskovat pro vyšší morální principy? Jak důležitá je v takových chvílích láska a přátelství? Kromě toho se Attentat 1942 používá při výuce na zahraničních školách po celém světě, zahraničním učitelům poskytujeme speciální metodickou příručku. Z jejich trvalého zájmu máme velkou radost, protože péče, kterou jsme hře dali, je očividně znát.
Attentat 1942
Na druhou stranu, hra by měla být i zábavná. Přece jen má nějak nalákat. Jak jste vyřešili toto?
Ondřej Trhoň: Attentat 1942 je vlastně detektivní příběh – mluvíte s lidmi, probíráte se dokumenty, prožíváte jejich vzpomínky, a to nejen prostřednictvím komiksů nebo dobových záběrů, ale taky interaktivně, herně. Jak rychle odpovědět agentům gestapa při domovní prohlídce? Jak pronést protirežimní letáky přes vrátnici fabriky? Ve hře budete muset utéct z koncentračního tábora Lety nebo se rozhodnout, jak napíšete úvodník po atentátu na Heydricha. Právě v tom jsou hry silné – umožní vám prožít minulost hmatatelněji než jen dokument nebo kniha.
Proč jste z počítačové verze přešli i k mobilní?
Vít Šisler: Mobilní a tabletová verze byly v plánu od začátku, až založení vlastního studia a technický vývoj nám rozvázaly ruce. Attentat 1942 je do velké míry založený na filmových rozhovorech a třeba tablet nebo mobil je pro jejich sledování v pohodlném křesle úplně ideální. Navíc je to další způsob, jakým můžeme k udržování historické paměti přispět. Doufáme, že nám mobilní verze otevře cestu k lidem, kteří by si jinak počítačovou hru nikdy nekoupili.
Mimochodem, přechod na mobil a tablety doprovázela kontroverze. Zkuste čtenářům, kteří o kauze neslyšeli, vysvětlit, o co šlo.
Vít Šisler: Google a Apple nám hru v některých zemích zamítly kvůli nacistické tematice, a to včetně Německa. Nějaké problémy jsme po zkušenostech s počítačovou verzí čekali, ale že se nám ani po odvolání nepovede firmy přesvědčit, to ne. Nechtěli jsme se však kulturně blízkého trhu vzdát, o to víc, když naše hry pojednávají o česko-německé historii. Celou kauzu jsme medializovali a díky podpoře české herní komunity se nám podařilo dostat do kontaktu s Googlem, který nakonec své rozhodnutí změnil, stejně jako Apple. Nakonec je Attentat 1942 dostupný všude kromě Ruska, kde se nám změnit názor Googlu nepodařilo.
Attentat 1942
Četl jsem, že Attentat 1942 je vůbec první hra s nacistickými symboly, která je dostupná i v Německu. Copak se do Německa nedostaly například hry Call of Duty nebo Medal of Honor?
Ondřej Trhoň: Obě vámi zmiňované hry v Německu vyšly v cenzurovaných verzích. Až donedávna to byla běžná praktika, kterou si prošla i známá akce Return to Castle Wolfenstein. U Attentatu 1942 to ale nešlo. Odebrat symboly třetí říše ze hry, která s historickou přesností stojí a padá, prostě nebylo možné. Abyste v Německu mohli vyjít, musí vás schválit úřad USK, který dříve kategoricky odmítal udělit hodnocení jakékoli hře, která obsahovala nacistické symboly. Před dvěma lety ale USK svoje pravidla změnil a nyní posuzuje kontext každé přihlášené hry. Attentat 1942 prošel a konečně se dostal na německý trh jako první počítačová hra, která dostala souhlas po změně této politiky. Nikdy by to ale nebylo možné bez dlouhotrvající diskuse a přispění dalších herních společností a médií.
Mimochodem, máte na hru ohlasy i právě z Německa?
Ondřej Trhoň: Německo je spolu s Českem a USA náš největší trh, německá média nás mají v oblibě, stejně tak hráči. Oceňují, že se snažíme do her přinášet historicky a společensky důležitá témata. Koneckonců, historie našich zemí a národů jsou velmi propojené.
Pojďme teď k vašemu studiu. Charles Games je spin-off Univerzity Karlovy. Co to znamená?
Vít Šisler: Univerzita v našem studiu má vlastnický podíl, ale jinak fungujeme jako jakýkoli jiný byznys. Z hlediska vývoje her je to důležité hlavně kvůli flexibilitě. Už nemusíme, jako se to při uvádění Attentatu 1942 na herní obchod Steam dělo, zakládat účet na Steamu pro paní děkanku a skenovat zakládací listinu z roku 1348. Taky nám odpadla řada byrokratických postupů, které jsou sice nutné pro chod univerzity, ale v tak rychle se měnící oblasti, jako je herní vývoj, nebyly udržitelné.
Chystáte hru Svoboda 1945: Liberation. Čím se bude lišit od Attentatu?
Vít Šisler: Svoboda 1945: Liberation pojednává o poválečných událostech v česko-německém pohraničí. Řešíme v ní odsun sudetských Němců, znovuosídlování pohraničí, nástup komunistů k moci a kolektivizaci venkova. Události, které formují Česko dodnes – opět s maximální úctou k historickým pramenům. Chceme ukázat, jak se velké dějiny promítají do osudů jednotlivců a obyvatel malé vesnice. Máme za to, že to není dostatečně prozkoumaná oblast dějin a že její ozvěny jsou ale stále živé.
