Rodiče se věnují vážné hudbě, takže vaše cesta asi nemohla směřovat mimo muziku...
Naši se poznali na konzervatoři. Tatínek je hornista v České filharmonii a maminka vystudovala klasický zpěv. K hudbě jsem tedy byla vedená odmala. Často se stalo, že když nás se sestrou neměl kdo hlídat, chodily jsme na zkoušky sboru nebo filharmonie. I já jsem jako dítě zpívala, chodila jsem do sboru. Později jsem se dostala ke kytaře a začala písničkařit.
Žánrově jste ale od rodičů přece jen trochu utekla. Co vás ovlivnilo?
Nejvíc jsem odchovaná na folku, vyšla jsem i z trampského prostředí a v mých textech je to cítit. Poslouchala jsem hodně například Zuzanu Navarovou nebo Vlastu Redla. Zároveň vždycky říkám, že člověk s dobrými texty začne širokou veřejnost zajímat až ve chvíli, kdy k sobě má dobře šlapající kapelu. Texty totiž poslouchají jen srdcaři a pro většinu lidí je to spíš taková hezká nadstavba dobré hudby.
Jak jste se od hraní doma na kytaru dostala až ke koncertování?
Původně jsem začala s folkovou kapelou, kterou jsem dala dohromady asi v šestnácti letech, kdy jsem poprvé chtěla vystupovat s vlastními písněmi. Většina těch lidí to ale měla jen jako jeden z koníčků, což bylo obtížné skloubit dohromady, když jsem toužila koncertovat víc. Tak jsem si jednoho dne řekla, že začnu koncertovat i sólově, a zjistila jsem, že to funguje. Ale celou dobu jsem k sobě hledala kapelu, která by byla víc do rocku. Na několikátý pokus se to povedlo.
Skoro se zdá, že Vnitrublok vznikl v nešikovné době na úvod dlouhého období pandemie...
Pro mě to byla doba naprosto šikovná. Když se mě kamarádi muzikanti za covidu ptali, jak se mám, tak jsem si až vyčítala, když jsem říkala: Krásně. Jsem na škole, která mě baví, poprvé mi studium dává smysl, a ještě mám novou kapelu. Je možné, že by Vnitrublok nevznikl, kdyby nebylo pandemie, protože kluci jsou extrémně vytížení muzikanti, kteří se živí hraním. Najednou měli hodně volného času, během kterého jsme mohli dát písničky dohromady a nazkoušet celý repertoár.
Co když se ale stanete slavnými a žádanými a koncerty se budou křížit?
Je potřeba s tím počítat a mít záskok. Už se to také stalo. Snad by kluci nechtěli z Vnitrubloku odejít. Náš bubeník to asi popsal nejlépe. V kapelách, ve kterých hraje, často přijde k hotové písničce a má se podílet jen na aranži, ale tady má více tvůrčího prostoru. Většina písniček, které máme na nové desce my, vznikala dost organicky. Jsou to třeba věci, které jsem napsala jako písničkářka, ale pro album jsme je hodně přetvořili. Z mého původního vkladu zůstaly občas jen texty a melodie. Někdy jsem jen přinesla text a udělali jsme hudbu společně na zkoušce. A mě to také baví, protože vím, že kluci jsou zkušenější.
Z písničkářství a folku se tedy některé písně proměnily do mnoha jiných žánrů. Necháváte to na sebe působit, nebo už jste někdy řekla, že některé nápady jsou přestřelené?
Zatím jsem asi nikdy neměla důvod protestovat proti tomu, kam až se původní píseň posunula. Občas se stane, že zkoušíme až extrémy u některých věcí a později si řekneme, že to takhle nepůjde. Jako pojistka skvěle funguje náš kytarista, který je také písničkář. Není jako jediný vystudovaný muzikant a často to vrací právě k jednoduchosti. Nejmarkantnější změny jsou, že z původního folku to přešlo třeba až do elektroniky. Náš basák to žánrově přirovnal k trip hopu.
Lidé si mohou z vaší tvorby poslechnout singly Potápěč a Slanej karamel, kdy vyjde deska?
Aktuálně probíhá sbírka v rámci kampaně na Hithitu, kde chceme získat finance na závěrečné úpravy alba. Jednou z odměn je předplatit si celou desku, kterou pak ti lidé dostanou hned po skončení sbírky. Oficiální vydání bude v prosinci. Desku pokřtíme 12. ledna v Café V lese.
Jaké další odměny lidem nabízíte?
Zrovna jsme nějaké přidali. Jedna je: Pojmenuj Bětčinu kytku. Je možnost dát jméno jedné z mých dvaceti květin, které mám doma v pokoji, a já přislíbím, že jí udělám malovanou cedulku a budu ji oslovovat jménem při každém zalévání. Také bude možnost si zaplatit účast na Stiga hokejovém turnaji s kapelou. To byl způsob, jakým jsme se odreagovávali při nahrávání ve studiu. Lidé také můžou vyjet s námi na koncert včetně kafe a párku v rohlíku na benzince a posezení v backstagi po koncertě. Nebo jsou k dispozici hudební lekce a já dávám konzultace nad texty.
Nahrávali jste v Tajným studiu. Proč zrovna zde?
Náš bubeník a kytarista spolu hrají i v dalších kapelách, mimo jiné v Emozpěvu, který v Tajným studiu nahrával druhé album. Studio vzniklo původně z prostoru na nahrávání desky Everest kapely Houpací koně. Jejich alba produkoval Honza Brambůrek, který se chopil i toho našeho. Původně jsem mu zavolala a poslala demo nahrávky, Honzu to bavilo a řekl, že by nám to rád produkoval. Jsem ráda, že do toho šel, měl spoustu skvělých nápadů a pod jeho dohledem jsme spoustu písniček ve studiu přetvořili.
Ještě se vrátím k názvu kapely. Co všechno pro vás Vnitrublok vyjadřuje?
Odkazuje to na dvě věci. V prvním případě to je slovní hříčka, která míří hlavně k tomu, jaké budou na albu texty. Všechny řeší nějaké stavy uvnitř hlavy. Ať už je to o psychických problémech, nebo o mezilidských vztazích. Ve druhém případě je to odkaz, jak jsme se poznali. U nás v Nuslích je vnitroblok Mečislavka, kde se konají různé komunitní akce. Já a náš kytarista jsme měli okna do tohoto vnitrobloku. Právě v době covidu, kdy měli všichni hodně času, jsme se tam scházeli, poslouchali hudbu a hráli deskovky. A z těch večírků vznikla kapela.
Texty jsou tedy všechny ze stavů vaší hlavy?
Ano, píši dost terapeuticky, strašně mi to pomáhá. Když napíši písničku o něčem, co mě děsí, tak při každém dalším koncertu, kde ji zahraji, mi pomáhá se toho bát méně. Protože to člověk dokáže říct tolika lidem. A zároveň pak oni chodí a říkají, že je to zasáhlo. Já vždycky říkala, že štěstí znamená chápat a být pochopen. To je základ všech vztahů. Někdy do textů promítám i pocity kamarádů. Když mě něco trápí, tak to téma obracím ze všech stran. Když na mě jde nějaké téma, třeba si dva týdny sepisuji všechny nápady, které se k tomu vážou. Jsou ale i písničky, které vznikly celé za jediný den. Nejdéle mi asi zabral text právě na singl Slanej karamel. Jako první k němu vznikly ty rychlé pasáže a pak jsem napsala sloky, které šly úplně jiným směrem, než jsou nyní. Po několika měsících jsem napsala jiné a refrén k tomu přibyl až asi o dva roky později.
Jak šéfujete jako holka čtyřem klukům?
Je to na hraně. Na jednu stranu já mám mít jasný názor, rozhodovat o věcech a vše organizovat. Na druhou stranu jsem z nich nejméně zkušený muzikant, takže si k nim často chodím pro radu a vznikají z toho vtipné situace, kdy kluky štve, že mi dlouho trvá něco rozhodnout.
Zmínila jste školu, kde a co studujete?
Letos studuji dvě školy. Jednou je tvorba textu a scénáře na Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka a druhou populární zpěv na Konzervatoři Jana Deyla. Myslím, že je praktické, mít dohromady tyhle obory, jsou to věci, které chci dělat naplno. Na textařině jsem ve třetím ročníku a čeká mě závěrečná práce, která znamená buď vydat hudební album, napsat básnickou sbírku, nebo divadelní hru.
Takže hudební album máte splněno...
To ano, ale v podmínkách práce je, že minimálně polovinu textů člověk napíše v závěrečném ročníku studia, což by neprošlo, protože naše album bylo nahrané, ještě než ten ročník začal. Takže budu vydávat básnickou sbírku. Ale ještě se neví, jestli půjde ven i oficiálně.
