metro.cz

Počasí v Praze

10 °C / 20 °C

Neděle, 12. července 2020. Svátek má Bořek.
Zleva Milan Bureš, Ema Goričanová a Láďa Bašta
Větší foto
Zleva Milan Bureš, Ema Goričanová a Láďa Bašta | foto: MILAN BUREŠ

Bála jsem se, že mne k sobě obyvatelé sídliště nepustí, říká režisérka

26. května 2020  14:31 JANA BERANOVÁ
„Celé dětství jsem prožila na sídlišti. Zaujala mě hustota koncentrace lidí na jednom místě,“ říká o natáčení nového dokumentu s názvem Panelove Ema Goričanová. Mladá nadějná režisérka deníku Metro prozradila i to, jak se dostala do Norska a co jí pobyt na severu Evropy dal.

V době karantény jste natáčela dokument s pracovním názvem Panelove. Řeknete nám o něm něco?
Jde o filmovou mozaiku vstupující do života několika postavám, které bydlí v panelovém domě. Příběh se odehrává na pozadí propuknuté pandemie covid-19. Nápad točit o sídlišti vznikl ještě před pandemií, jednak díky inspiraci filmu Panelstory režisérky Věry Chytilové, ale také proto, že jsem na sídlišti prožila celé své dětství. Vnímala jsem hustotu koncentrace lidí na jednom místě. Film zachycuje několik lidských příběhů propojených tématem lásky.

Kde ho budeme moct vidět a kdy?
V tuto chvíli pokračujeme v natáčení. Jsem v kontaktu s několika produkcemi, ale kde bude film k vidění, v tuto chvíli ještě není jasné. Věřím, že mimo jiné bude snímek cestovat na mezinárodní festivaly s titulky v angličtině.

Představíte nám svůj štáb?
Ve chvíli, kdy jsem měla doma zapůjčenou kameru, jsem začala hledat kameramana a zvukaře. Díky producentovi Martinu Jüzovi jsem se dostala k Milanu Burešovi, který je kameramanem dokumentárního snímku Švéd v žigulíku. Jeho specifický styl a vidění mi zapadaly do konceptu statického sídliště, a tak jsem mu zavolala. Přestože mi chyběly finance a postrádala jsem postavy, řekla jsme mu, že chci točit a že si moc přeji, aby se mnou spolupracoval právě on. Souhlasil a naše práce se začala úzce propojovat, nejen v tom, že Milan představuje moje oči. Začali jsme spolu diskutovat a kreativně vytvářet příběh sídliště a našich postav. Zvukaře Láďu Baštu jsem našla přes Facebook. On většinu svého života natáčel televizní seriály, jako je Ulice, s jasnou představou a programem, s nalinkovanými schématy. Nesmírně si vážím toho, že do toho se mnou šli. Bez jistoty výdělku, bez toho, aniž by mě znali, a v situaci, kdy epidemie probíhala.

Jak se vám daří získávat účastníky natáčení? Souhlasí často?
Ze začátku jsem se bála toho, že mě k sobě lidé nepustí, ale po určité době přicházely postavy samy. Nejdříve jsem rozvěsila inzeráty, a to třeba do výtahu, chodeb nebo například do večerek. Na inzeráty se však ozvala pouze jediná osoba, která se ve filmu nevyskytuje. Často se tak jednalo o náhodná setkání, někdy byla práce složitější, ale nakonec se nám většinu postav, které jsme chtěli ve filmu, podařilo získat.

Jak a co lidé v době karantény na sídlišti dělali?
Zjistila jsem mnohé, především to, že se pro většinu lidí čas tak trochu zastavil nebo zpomalil. Některým z nich společně s touto epidemií vznikly i existenční problémy, ale co vnímám silněji je, že jsme se zastavili a podívali se dovnitř sebe, protože nebyla možnost jít ven. Lidé se zprvu báli a zůstávali ve svých domovech. Po čase ale začali vycházet ven a trávili čas se svými blízkými. Většina z nich měla radost, že něco takového mohou dělat a mají na to konečně čas.

Co vy sama jste během karantény dělala?
Po určité době v karanténě jsem se rozhodla jít točit. Ačkoliv to někteří pokládali za rizikové, že vystavuji nebezpečí sebe samu, štáb i své blízké, bylo to jedno z těch nejlepších rozhodnutí, které jsem udělala.

Jak na vás působí život na sídlišti?
Já sama jsem byla několik let v úzkém kontaktu s přírodou. Proto pro mě byl návrat zpět na sídliště lehce deprimující, i přesto, že jsem tu vyrostla. Měla jsem doma zatažené žaluzie a poměrně dlouho mi trvalo, než jsem si na tohle prostředí opět zvykla. Koncentrace lidí na jednom místě ve spojitosti s betonovými paneláky, které vznikly v době komunistického režimu, ve mně stále vyvolávají tíseň.

Bojíte se koronaviru?
V momentu, kdy se epidemie začala šířit do Česka spolu s panikou, byla moje rodina za hranicemi. Ve mně klíčil pocit strachu, protože jsem nevěděla, jestli se stihnou vrátit před uzavřením hranic. V tu chvíli jsem pocítila pocit strachu spojený s nimi a jejich bezpečím. Vzhledem k tomu, že má rodina pochází z lékařského prostředí, viru jsem se až tak nebála. Moji rodiče dokázali uvažovat racionálně a zároveň lidem, kteří byli nakažení, pomáhali. V tomto směru jsem situaci asi vnímala jinak než ostatní.

Můžete nám představit své filmy?
Do této chvíle jsem zatím vytvořila jeden snímek a tím je studentský film s názvem Cirkus Berosini. Jedná se o sondu do života jedné tradiční cirkusové rodiny. Film se zabývá cirkusem a jeho pozicí v dnešní společnosti v návaznosti na technologický vývoj, který zapříčinil nedostatek diváků. Dozvíme se o každodenním životě „za scénou“, která je pro většinu z nás uzavřená a nedostupná.

Co měl v divácích vyvolat váš film Cirkus Berosini?
Jednalo se především o to, divákům přiblížit „cirkusácký“ život a představit tradice a rituály tohoto specifického světa. Vzhledem k uzavřenosti života v cirkuse, do kterého nenechávají nahlédnout, mě lákalo toto téma otevřít. Zároveň jsem cítila, že cirkus je něco, co jako fenomén upadá a pravděpodobně nemá místo v naší budoucnosti.

Co chcete natáčet dále?
Ráda bych se prozatím věnovala českým tématům spojeným s rituály a tradicemi. Dále také chystám celovečerní dokument, právě o českém cirkuse. V hlavě máme ale také nápad natáčet na norsko-ruských hranicích.

Povězte nám o své spolupráci na švédském dokumentárním filmu Reconstruction Utoya o obrovské tragédii, kdy při teroristickém útoku 22. 7. 2011 na ostrůvku blízko Osla zemřelo 69 mladých lidí.
Na tomto projektu jsem pracovala jako asistentka kamery a následně jsem pomáhala s prací ve střižně. Jsem vděčná norskému producentovi Johnu Arvidovi (Jabfilm, Polarfox), že mi dal šanci se na tomto projektu podílet. Samozřejmě jsem vnímala intenzitu a křehkost této tragédie, byla všudypřítomná a v norských občanech zůstane zakotvena navždy. Je to pro ně téma, které s nimi neotevřete, pokud o něm nezačnou hovořit oni sami.

Jak jste se vlastně k natáčení dostala? Studovala jste gymnázium Jana Palacha, poté Univerzitu Jana Amose Komenského a následně University of Tromso – The Arctic University of Norway.
Na Univerzitě J. A. Komenského jsem studovala obor scénických a mediálních studií. Zaměřovala jsem se na filmovou a divadelní praxi. Ale to mě ještě nenasměřovalo k tomu, stát se režisérkou. Zlomový okamžik nastal během natáčení magisterského filmu Cirkus Berosini na univerzitě v Norsku, kde jsem studovala vizuální antropologii. V ten moment mi došlo, že mě objevování témat, která jsou lákavá ke zpracování a natáčení, naplňuje a že se jim chci věnovat celý život. Než jsem ovšem začala natáčet Panelove, prošla jsem různými produkcemi a pracemi, které mi nešly a nebavily mě. Poté začala epidemie a já jsem se od zapůjčení kamery dostala ke kameramanovi a zvukaři a všechno se to začalo přirozeně dít. Pousmívám se tedy nad tím, jak děláme věci složitější, než ve skutečnosti jsou, protože je stačí jít dělat, a pokud to tak chceme a věříme tomu, tak se naše sny mohou plnit.

Můžete porovnat studia na české Univerzitě J. A. Komenského a norské University of Tromso – The Arctic University of Norway?
Na Arktické univerzitě jsem se naučila více díky praxi, dostali jsme kameru a šli jsme točit. Také mi více vyhovoval individuální přístup zdejších profesorů a způsob, jakým s námi komunikovali. Takový pocit jsem na univerzitě v Praze neměla.

Jak vás napadlo jít studovat do Norska?
Ve druhém ročníku bakalářského studia jsem odcestovala na program Erasmus a po roce se vrátila zpět do Čech. Cítila jsem ale, že se chci vrátit opět do Norska. Zaujal mě norský způsob života spojený s přírodou. Uvědomila jsem si, jak málo k životu potřebujeme a jak zbytečné jsou všechny přeplněné obchody s věcmi, které nám k ničemu nejsou. Najednou jsem začala mít daleko více času sama na sebe. Proto jsem následně z Voldy jela do Tromsa a ne do Bergenu nebo do Osla. Chtěla jsem se vyhnout městskému životu plnému chaosu a hluku.

Můžete porovnat klady a zápory života v Norsku a Česku?
V Norsku vás uchvátí pocit splynutí s přírodou. Průzračně čistá voda, polární zář, sníh, ticho a moře. Záporem je, že jste daleko od svých blízkých, a ať už by se stalo cokoliv, než byste se dopravili zpět do Česka, zabralo by to skoro celý den. Často tak máte výčitky svědomí, protože vaši rodiče stárnou a vy s nimi nejste a ten čas už nevrátíte a je to to nejcennější, co můžete někomu věnovat. Zároveň si pořád připadáte jako cizinec a já osobně jsem jím chtěla i zůstat. Neměla jsem potřebu se integrovat a předstírat, že jsem někdo jiný. 

Komentáře

Hlavní zprávy

"Žádná pohádka. Hrad nebyl součástí věna," směje se pokračovatel kastelánské dynastie

Trosky Magazín
vydáno 12. července 2020  5:37

Západočeské Velhartice mají od letošního roku nového kastelána. Petr Mejstřík po dlouhých 36 letech předal klíče od hradu svému nejstaršímu synovi...  celý článek

Jsou plné příběhů, legend i zármutku. Reportér Metra zkoumá hřbitovy v celém Česku

Ilustrační foto Magazín
vydáno 11. července 2020  9:51

Prošel jsem jich po Čechách a části Moravy už stovky, nafotil desetitisíce obrázků. Jsou to dějiny na dlani, vryté do hřbitovní architektury, náhrobků,...  celý článek

STRÁŽCE STREAMU: Chybí vám MasterChef? Zkraťte si čekání vařením, na něž koukal i Forejt

Tým kuchařů soupeří v rychlé soutěži o to, kdo lépe zvládne ikonická jídla... Strážce streamu
vydáno 10. července 2020  16:38

Televize Nova se k vysílání druhé části aktuální řady kuchařské show MasterChef Česko vrátí po „nucené“ pauze až na konci léta. Někteří fandové proto...  celý článek

Součástí Prahy bude i Amerika

ilustrační snímek
vydáno 10. července 2020  12:26

V srpnu bude spuštěna integrace veřejné dopravy v oblasti Voticka. Zásmucko se naopak opozdí.  celý článek

Vaše fotky z Prahy

Máte pro nás zajímavý tip nebo Vás něco trápí a my Vám můžeme pomoct?

Napište nám