Bezpečně jsme sfárali do dolů v muzeu pod Letnou

Nová expozice hornictví v podzemí muzea je více zaměřena na současnost. Věnuje se však vývoji v této oblasti už od paleolitu. Návštěvníci tak můžou posoudit, jak se změnila technologie v dobývání surovin i báňském průmyslu. Dominantou prostoru je darovaný dobývací kombajn MB 280 E od firmy T Machinery Ratíškovice v ceně několika milionů korun.

Hlavním lákadlem expozice jsou ale makety rudného a uhelného dolu z 50. let minulého století. My jsme si unikátní prostory prošli přímo s kurátorem Martinem Přibilem. Ochranné helmy netřeba, v dolech se nepracuje a stroje nejsou v provozu. Ale pocit, že jste v rizikovém a drsném prostředí, rozhodně máte. Už jen proto, že v jednotlivých místnostech zní autentické zvuky strojů A atmosféru prostředí dokreslují také specifické pachy. Vždyť na stěnách uhelného dolu je 90 tun skutečného uhlí z Kladna.

Komunistický režim pojal v polovině 20. století doly v technickém muzeu také jako náborové pracoviště. Navezly sem moderní zahraniční stroje včetně těch z Anglie či USA, které ještě ve skutečnosti na dolech ani nefungovaly, či se do nich teprve zaváděly. V muzeu ale vesele běžely. O expozici byl obrovský zájem a opravdu to vypadalo, že se mladí zájemci o hornickou profesi moc nepředřou, což realitě samozřejmě neodpovídalo. Tehdy šlo o dva samostatné okruhy, nyní si oba doly můžete prohlédnout v jednom zátahu.

Ke strojům autoři přidali figuríny horníků. „Když tam dáte chlapa, který něco chytne, tak i to zařízení působí jasněji,“ vysvětluje záměr Přibil. A tak vidíte věrnou podobu horníka, jak ručně nakládá uhlí do vozíku, což dnešní stroje zvládnou za desetinu času. Nebo naopak vykládá vozík, který zcela naplněn váží přes tunu. Jinde zase připravuje odpálení předek chodby, nebo leží ve stísněném prostoru a ručně doluje uhlí. Zkrátka dřina, kterou byste asi nikomu nepřál.

Úzké a často také nízké chodby mají ve dvou patrech kolem půl kilometru. Všude pod vámi jsou kolejničky, mezi kterými ale i laik rozpozná drobné odlišnosti od skutečného dolu. Například, že jsou někde zalité betonem. „Stávaly se tu úrazy, tak proto je nyní podlaha pohodlnější,“ objasňuje Přibil. Ten také přiznává, že i světla je v reálných dolech méně než v těch muzejních.

Unikátní a často originální stroje už dnes v chodu nejsou. Jejich zprovoznění by bylo náročné a nákladné hlavně kvůli bezpečnosti. Natažený drát jako zabezpečovací zařízení by už v dnešní době opravdu neprošel. „Bylo by to hrozně složité. Měli bychom problémy s rozvodem proudu či požárními zařízeními. Bezpečnostní zásady jsou mnohem přísnější,“ říká kurátor expozice.

Přesto na vás dýchne atmosféra dávno zašlých dob. Například jednoválcová lokomotiva na benzol z roku 1919 se používala ve skutečném dole čtyřicet let. A přehazovací nakladač z USA měl v 50. letech poněkud smutnou úlohu. „Paradoxně skončil v uranových dolech v Jáchymově. Američané tak poválečnou pomocí UNRRA tak přispívali Sovětům k výrobě atomové bomby,“ přidává zajímavou skutečnost Přibil.

Na konci už jste rádi, že stísněné prostředí dolů opouštíte. Zážitek je to ale opravdu silný.