Z pohledu Pražáka je největším nedostatkem Brna neexistence podzemní dráhy. Metra. Jedním z jeho tvůrců byl Brňák. Bez něj by jezdili Pražáci jen nadzemní MHD.
Vzájemné škorpení obou metropolí (Praha je celorepubliková, Brno moravská nebo jihomoravská) se nejvíc odrážejí v činnosti dvou facebookových institutů. Jeden je Pražský institut pro urážení Brna a druhý, jak jinak, Brněnský institut pro urážení Prahy. Příznivci obou slavných měst si nedarují ani píď kyberprostoru zadarmo.
My jsme se tentokrát rozhodli dát prostor oběma stranám. Jejich kolbištěm se nestal ani zarostlý stadion kdysi prvoligové Zbrojovky Brno, ani pražský čínský Eden. Zkusili jsme najít jednoho Pražáka, který miluje Brno, a jednu osobu z Brna, jež obdivuje Prahu.
Zkušení redakční sázkaři tvrdili, že nalezení takových exotů, kteří by se na Valentýna vyznali ze svých citů k tomu druhému městu, se rovná sparťanskému zisku prvoligového titulu.
Pravda je, že ani jeden z nalezených není, jak říkají Slováci, roduvěrný Pražák nebo Brňák. Každý si však našel domov v jednom z těchto měst, ale nezapomíná ani na krásy pod Pražským hradem a Špilberkem. Berte proto jejich valentýnské vyznání třeba jako hypotetické usmíření na smrt znesvářených Přemyslovců a Slavníkovců.
Pražákům závidím náplavky, líbí se mi i hospody v Nuslích
Praha, nebo Brno? Pro mě věčné dilema. Když jsem bydlela v Praze, chybělo mi Brno. Teď bydlím v Brně a zase se mi stýská po Praze.
Někdy si říkám, že v tom možná nejsem sama, protože vlaky i D1 jsou pořád plné lidí, kteří mezi oběma městy pendlují.
Znám Brňáky, kteří tvrdí, že to nejhezčí na Praze je, že se z ní mohou vrátit zpátky do Brna. Znám i Pražáky, kteří v Brně nikdy nebyli.
Praha je jedno z nejkrásnějších měst na světě. Slávu jí věštila už kněžna Libuše. Má svoje kouzlo v každé roční i denní době a pohled na panoráma Hradčan se neomrzí z žádného úhlu ani z okénka tramvaje. I když ze všeho nejhezčí je brzy po ránu nebo v únoru, když není sezona a opadne největší nápor turistů.
Oproti Brnu je Praha v lecčems napřed, nejenže má víc památek, divadel nebo metro, ale má řeku. Vltava je takové pražské moře s ostrovy, náplavkou, loděmi, botely, hejny labutí i párečků na šlapadlech. Řeka ten uspěchaný život ve městě vyvažuje a zklidňuje. A i když Brnem protékají řeky hned dvě, náplavka mu zatím chybí.
Nejvíc mě na Praze baví, že je v ní pořád co objevovat. Ať už jsou to uličky a zákoutí v samotném historickém centru, kavárny na Letné, hospody v Nuslích, nebo třeba sídliště na Čerňáku. Pokaždé dokážete najít místo, kde jste ještě nebyli, které je neokoukané. Má tolik rozmanitých částí, že je to, jako byste žili ve více městech zároveň. Některé části dokonce připomínají Brno.
Objevovat Prahu je láska na celý život, která se nevyčerpá. Přitom není tak rozlehlá jako Londýn nebo New York, ale zase dost velká na to, abyste se v ní mohli pohodlně ztratit. Je to město tisíce možností. Každý si v Praze najde to svoje.
Vyznání Praze napsala Jana Běhalová, která žije v Brně a pracuje tam v kanceláři architekta města Brna.
Patriotismus Brňáků, je silný jako černobylská radioaktivita
V Praze se Brnu říká poslední zatáčka před Vídní. Jenže jen moula tady nezabrzdí a na chvilku nevypadne z každodenního shonu. Neprožít alespoň jeden den v Brně je stejným hříchem jako nejít alespoň jednou v životě na derby pražských S.
Když už jsem zmínil Vídeň, v bývalém hlavním městě monarchie mě udivuje, jak od sebe na řadě míst architekti vídeňští i brněnští opisovali. Kolikrát se mi ve Vídni stalo: „Hele, tohle odněkud znám, no jo, z Brna!“
Při mé první návštěvě Brna mě zaujaly dva názvy místních čtvrtí: Brno-Komín a Brno-Žabovřesky. Kam se hrabou na pražské Hrdlořezy. Komín jsem si vždycky představoval jako vysoký mrakodrap ve tvaru komína. Byl jsem zklamaný, když jsem objevil, že tam lidé bydlí stejně jako v Židenicích.
„Obdivuji “ taky některé brněnské politiky. Fandil jsem ekologovi, který se stal radním a pak projezdil ve služebních autech desítky tisíc kilometrů a stihl se ještě načerno vozit šalinou a zdrhat před revizory. V Brně je totiž veselo nejen díky herci Bolku Polívkovi.
Co opravdu miluji, to je patriotismus Brňanů. Pražák je nade vše povznesený, všechno, co je na východ od Horních Počernic, je pro něho Asie. Pražák nikdy nedosáhne hrdosti, která se dá v Brně měřit jako radioaktivita černobylského reaktoru těsně po výbuchu. Brňáci pochopitelně také migrují směrem na západ do hlavního města, ale většinou je stesk zase přivede zpět.
Brno je příjemné už jen proto, že je taky (jako Praha) kopcovité. Na jednom vrchu kostel, na druhém vězení. A mezi tím různá zákoutí, čtvrti s úzkými uličkami i výstavné vily, zvláště tu Tugendhatovu můžeme Brňákům závidět. Je to tady svým způsobem všechno na dlani a na pětníku, Brno přejdete nebo přejedete na kole coby dup. Nejsou tu sice středověké hrady, chybí tu mohutná řeka proudící středem města, ale dá se tu vždycky odbočit z hlavních ulic a ocitnete se v jiném, někdy až ztraceném světě osmdesátých, šedesátých, sem tam i předválečných let. Líbí se mi i Kraví hora (už proto, že znám ještě jednu u Znojma a tam se rodí báječné vinné hrozny), protože tu v Praze nemáme a neodehrála se na ní žádná bitva jako na té Bílé.
Ale Brno miluji ne kvůli Jurkovičovým vilám a úžasným prvorepublikovým halám na výstavišti. Jak zpívá Ivan Mládek: do Brna je zdrávo chodit za děvčaty, protože ta vám poodhalí všechna brněnská tajemství. Seznámí vás s prapodivnými a úžasnými lidmi a provedou nebývalou spletí více nebo méně zastrčených galerií, kaváren, kde se všichni znají. Občas se tu tlachá jako v pražské kavárně, a to je každému Pražákovi milé.
Z obdivu k Brnu se vypsal Pavel Hrabica žijící v Praze, ale rodák z Jihlavy, která je o 120 kilometrů blíž k Brnu než ku Praze.
