S nápadem na kampaň „Češi, děkujem“ pro organizaci Člověk v tísni přišla agentura Bistro. Nápisy představují osobní poděkování syrské holčičky Amal, učitele z Afghánistánu, Rudolfa z Ukrajiny a barmského dobrovolníka. Arabské písmo vyvolalo největší reakce.
Pomoc putuje z Česka do třiceti zemí celého světaDěkovná kampaň odhaluje podrobnosti na stránce www.cesidekujem.cz. Člověk v tísni za 25 let distribuoval pomoc v nejrůznější formě mezi 18 milionů lidí. V současnosti pomáhají dobrovolníci především v Africe, Asii a v krizových oblastech arabského světa. Poděkování na billboardech doprovázejí kromě vzkazů z Afghánistánu nebo Ukrajiny další vzkazy od lidí například z Etiopie, Sýrie, Gruzie nebo Kambodže. Padesát billboardů poskytly agentury zdarma, partneři vypracovali kampaň bez nároku na honorář. |
Komentáře na sociálních sítích varovaly například před nekontrolovatelnou islamizací nebo uprchlíky. „V první fázi bylo naším záměrem vyvolat veřejnou diskusi a zvědavost,“ uvedla Michaela Langerová z Bistra.
Jan Mrkvička, ředitel Rozvojové a humanitární sekce Člověka v tísni vysvětlil některé detaily ze zákulisí neobvyklé kampaně. „Byl to nápad, který vznikl asi před měsícem a půl. Dlouho jsme o tom debatovali, jak to celé pojmout, vyladit jednotlivé kroky, kdy ukázat první část a odhalit druhou fázi.“
Proč jste vše prezentovali právě na konci října? Byl v tom speciální záměr?
Nebyl v tom žádný záměr, dokonce ani blížící se Vánoce. Důležité bylo, aby se to nekrylo s žádnou jinou velkou kampaní, hlavně volbami. Načasování nebylo ani podstatné, chtěli jsme otevřít v Česku veřejnou debatu. Což se podařilo.
Ručně psaná poděkování jsou od konkrétních lidí. Vy osobně je znáte?
Neznám. V průběhu posledních let jsem byl na všech misích, kde Člověk v tísni působí. Příjemců naší pomoci je ročně okolo tří milionů, tyto čtyři vybírali naši spolupracovníci. Potkal jsem se ale s desítkami jiných.
Dal byste na billboardy příběh někoho z nich?
Asi by to nebylo spravedlivé, protože já sám jezdívám do míst, kde působíme, pouze krátkodobě. Maximálně na dva nebo na tři týdny. Moji kolegové jsou ale mezi těmi lidmi, kterým pomáháme dlouhodobě, dva, tři roky. Pokud bych měl mluvit o silném dojmu, tak ani ne tak z jednoho lidského příběhu, jako z jedné země. Mám na mysli Afghánistán.
Čím vás tolik zaujal?
Byl jsem tam letos na jaře asi po dvou letech. Informace, které na nás chrlí média, ve mě vyvolávaly pocit, že to, co se tam děje, není dobré, že se země nevyvíjí správným směrem.
Situace je v Afghánistánu jiná?
Na místě vidíte něco jiného, odlišného. Setkáte se s nadšením lidí, jak se snaží vybudovat sad, sázet stromy, potkáte ženy, které navštěvují naše kurzy gramotnosti, učí se péct preclíky. Když vidíte nadšení, odhodlání a snahu tamních lidí žít normálně, a to i mezi lidmi z našeho týmu, protože zaměstnáváme spoustu místních žen a mužů, trochu si názor upravíte. Nikdo neřeší politiku, bezpečnostní situaci. Všichni se soustředí, jak zlepšit život. To pro mě byl hodně silný zážitek. Jak země funguje, i když z naší perspektivy tam je válka.
Je pohled od nás, z Evropy nepřesný?
Kdyby měl každý možnost podívat se do zemí jako je Etiopie, Barma nebo Sýrie, svůj pohled na situaci zřejmě pozmění. Chtěli jsme lidem v České republice ukázat, že tam někde daleko jsou zcela konkrétní lidé, ne pouhá čísla, nebo jenom suché statistiky.
