Jeho poslední letošní přednášku si budete moci poslechnout dnes od 18 hodin v obchodním centru Černý Most. „Jsem Velký patriot. Nikdy bych nechtěl žít – a tím méně umřít – v jiné zemi, než je Česká republika. Jestliže naše hymna klade otázku: Kde domov můj, tak Stinglova odpověď je: v Čechách a nikde jinde!,“ říká pětaosmdesátiletý Stingl.
Jaká byla nejdramatičtější situace, kterou jste na cestách zažil?
Pluli jsme na lodi z Austálie do Janova a během cesty v oblasti, kde se vjíždí do Rudého moře, tzv. Afrického rohu, došlo na lodi k požáru. Takováto katastrofální situace se na lodi vyhlašuje sirénou a má 7 dlouhých a jeden krátký tón. Já mám pro podobné situaci připravenou tašku, které lidé říkají Stinglovka. V ní mám láhev vody, suchary, léky, pokrývku hlavy, toaletní papír a rezervní prádlo. Poté, co byl vyhlášen poplach, jsem vyběhl na palubu. Byl jsem tam jediný Čechoslovák. Koukali jsme se na komíny, ze kterých 6 hodiny šlehaly plameny. Potom ustaly, ale do lodi jsme kvůli exhalátům zůstat nemohli. Shořely motory i lednice, 4 dny jsme se ztroskotaní houpali na moři, než nás odtáhli do Saudské Arábie. Král se o nás opravdu královsky postaral a potom nás poslal svým letadlem do Frankfurtu. Mně tam zůstal můj kufr. Takže laskavě prosím čtenáře Metra, kdyby někdo jel do Saudské Arábie a viděl tam kufr, tak je to Stinglův kufr.
Je ještě nějaká země, kterou jste nenavštívil, ale přál byste si to změnit?
Pro mě jsou to země Střední Afriky, například Středoafrická republika nebo Malawi, kam se v mých dobách v podstatě nikdy nedalo cestovat. Byly zde permanentní konflikty. Naopak některé země Afriky jsem měl možnost navštívit, zvláště se mi líbila Uganda, kterou jsem sice navštívil v době kruté diktatury Idy Amina, který údajně snědl vlastního syna a naházel asi 300 tisíc lidí do Nilu.
Jakou radu byste dal začínajícím cestovatelům?
Devadesát procent úspěchu je domácí příprava, samozřejmě jazyková znalost a perfektní studium všeho, co o cílové destinaci vyšlo. Teprve potom doporučuji vyrazit na cestu. Nepřipravený cestovatel má desetiprocentní výsledek.
Jste mimo jiné náčelníkem severoamerického indiánského kmene Kikapú. Jak k tomu došlo?
Já jsem u tohoto kmene dlouhý čas pobýval, dělal jsem jim ministra zahraničních věcí ministra pro vnější obchod. Ani Indiáni nežijí izolovaně, ale jsou obklopeni ostatními indiánskými kmeny a americkým prostředím. Jako vystudovaný právník jsem se jim snažil maximálně pomáhat.
Poté jsem odjel a v dobrém na ně vzpomínal, až se jednoho dne stalo, že jim umřel náčelník. Vzpomněli si, že u nich byl bílý muž, který na ně byl docela hodný. Obrátili se proto na naše velvyslanectví ve Washingtonu, zda by Miloslav Stingl nemohl být jejich indiánský náčelník. Naši lidé na ambasádě také dost dobře nevěděli, jestli může být Čech indiánským náčelníkem. Poslali to svému nadřízenému úřadu, což bylo Ministerstvo zahraničních věcí. Ti zavolali k nám do Akademie věd, kde jsem tehdy působil. Musím dodat, že to bylo v 9 hodin dopoledne na prvního dubna. Oznámila mi to naše paní sekretářka, a já povídám: „Na apríla jsem slyšel už různé nesmysly, ale toto ještě ne...“ Asi za hodinu volalo ministerstvo znovu a zeptali se mě: „Soudruhu Stingle, chtěl byste být indiánský náčelník?“ A já jsem nevěděl, tak jsem se zeptal: „A co vy byste tomu řekli soudruzi?“ Oni řekli: „Soudruhu Stingle, my se poradíme.“ A za hodinu opět volali a říkají: „My bychom chtěli, abyste byl indiánský náčelník.“ Musel jsem se zeptat: „Proč, soudruzi?“ A oni odpověděli: „Protože jsou to naši rudí bratři.“ Tomu se směji dodnes. Poté vyslali bělocha do Prahy, aby mně náčelnictví předal. Hledali jsme místo, kde by se měl obřad konat. Vybral jsem památník Národního písemnictví na Strahově, protože je zde uložena nejstarší kniha v národním jazyce psaná o Indiánech z roku 1519. Jejím autorem byl Mikoláš Balakář z Plzně. Tam se tedy odehrála korunovace. Dostal jsem nové jméno, protože Miloslav Stingl nezní tak úplně indiánsky. Je to jméno Okima a znamená „Ten, který vede“. Dostal jsem náčelnickou čelenku, kterou vyfotografoval František Ortman na přebal nové knihy o mně. Čas od času se svým kmenem udržuji kontakt a rád bych je ještě jednou navštívil. Ze všech vyznamenání, které jsem v životě dostal, ať už to byla čestná občanství cizích zemí, například republiky Palau v Tichomoří, Karlových Varů a tento čtvrtek dostanu čestné občanství Prahy 10, si právě indiánského náčelnictví vážím nejvíce.
Aktuálně vůbec poprvé vyšla vaše autorizovaná biografie z pera Adama Chrousta. Čím je pro vás osobně tato kniha výjimečná?
Ta kniha je výjimečná v tom, že já jsem vždy chtěl psát o cizích zemích, cizích národech, o jiných lidech, ale nikdy jsem nechtěl prezentovat sám sebe. Kdyby nebylo mladého autora Adama Chrousta, spoluautora Štěpána Rusňáka a Nakladatelství JOTA, kteří se ujali mé biografie, ani by k tomu nedošlo. Autor byl jako tazatel velice kvalifikovaný. Když dnes listuji touto novou biografií, která má 540 stran a obsahuje 500 fotografií, procházím svým vlastním životem. Je to autopsie, pohled sám na sebe. Chtěl bych poděkovat i čtenářům, že je osobní příběh jednoho obyčejného Čecha zajímá. Ta kniha se neuvěřitelně dobře prodává a první náklad je téměř vyprodaný.
Těším se na 19. prosince, což je mimochodem den mých narozenin, kdy má vyjít dotisk. Je mi už hodně let, to neutajím. Ta kniha je totiž i historií 20. století. Narodil jsem se za Masaryka, zažil jsem Protektorát, Vítězný únor, období socialistického realismu, Sametovou revoluci a čtvrt století od ní. Byl jsem pozorným pozorovatelem celého století. Přirovnal bych to ke knize mých přátel Petra Horkého a Miroslava Náplavy „Století Miroslava Zikmunda“. Adam Chroust napsal Století Miloslava Stingla. Už za 14 let mi bude sto let a měl jsem nesmírně zajímavý život. Mimochodem, dnes večer budeme s autorem Adamem Chroustem o knize a mých cestách po světe vykládat na cestovatelské přednášce od v Centru Černý Most.
