Proč jste si vybrali právě tuto horu?
Hudeček: V zimě je to takový významný vrchol, vylezený snad jen dvakrát třikrát. Minule v zimě jsme byli těsně pod vrcholem, chyběl opravdu už jenom kousíček. Třeba to teď dorazíme.
Brunner: Já to mám mimo jiné spojené s Lančem (Miroslav Šmíd, na Cerro Torre vylezl v roce 1990, zahynul při sólovém výstupu v roce 1993 v Yosemitském národním parku – pozn. redakce). Když mně bylo tolik co Radkovi, tak jsem tam byl také. Největší motiv ale pro mě je, že Jindra Hudeček říkal, že mě na vrchol stejně dostane, když jemu se to už podařilo.
Groh: Cerro Torre je úžasný skalní masiv, který trčí do obrovské výšky jako dráp. Je to něco překrásného. Mě osobně to láká prohlédnout si svět z jeho špičky.
Na vrchol vedou i další cesty, proč půjdete „kompresorem“?
Hudeček: Je to první cesta, kterou na vrchol vylezli sportovním způsobem. Všechno se leze volně v ledu. Takže paráda.
Jaký vliv na výstup má zimní období?
Groh: Zima s sebou nese klady i zápory. Výstup bude v ledu a ve specifických patagonských vertikálních snězích, které jsou náročné. Oproti minulému pokusu jsme se už poučili a nechali si vyrobit na cepíny taková jakoby křidélka. Ta nám ve sněhu umožní snazší postup. Divokost počasí v Patagonii je obrovská. Právě Cerro Torre je první mohutnou skalní bariérou, kdy vzduch ženoucí se z teplého Pacifiku narazí na ni a na obrovský kontinentální ledovec. Snad nám letos bude štěstí přát.
Máte rozděleny úlohy? Je někdo třeba zpěvák, hudebník?
Hudeček: Kdybychom to vzali takto, tak Michal, to budou bubny, Radek basa a já bych to viděl třeba na nějaké ty housle.
První housle?
Hudeček: To nevím jestli dneska ještě ty první. Michal je organizátor, má největší drive, navíc bude fotit a filmovat i s dronem. Radek je ten, který kde mu ukážete, tak vyšlape stopu. Já zase třeba ještě něco vylezu.
Vy už máte ze stěny zajímavý zážitek.
Brunner: Když jsme tam byli před sedmi lety, tak se nám polámaly mačky (stoupací železa – pozn. redakce). Tancovat nahoře na vrcholu bez nich není asi nejlepší způsob zábavy. Jindrovi jsem dal ty svoje a já jsem zůstal pod Bridwellovým výšvihem sedět v noci ve vichřici. Tři hodiny jsem tam byl sám a čekal, jestli se z vršku vrátí, nebo nevrátí. Pro mě to byl neskutečný zážitek, to mě tam asi také táhne. Nevím, jestli si dovedete přestavit, co to je, sedět v tak obrovské stěně někde nahoře a nevědět, co bude dál. Hlavou se mi honila taková hloupá myšlenka, kdyby si spletl slaňovací dráhu a slanil někde jinde, tak já tam nemám šanci. Seděl jsem tam bez lana, jen v úvazku. Po třech hodinách se najednou u mě objevil konec lana, taková užovka, která udělala drrr!, a on z vrchu přijel. To jsou v podstatě zážitky, které člověka nutí vrátit se tam.
Je to hodně o strachu?
Brunner: Jak se to vezme. Například Hudeček nemá amygdalu (součást mozku, která ovlivňuje chování při strachu – pozn. redakce). On si nechce připustit, že mu něco chybí, ale toto mu chybí.
Tak už má ale také životní zkušenosti.
Brunner: Já jsem starší o pět let, ale stejně to nepomáhá. Protože komu je z hůry dáno, tomu je pomoci.
S Michalem Brunnerem chcete na vrcholu opožděně oslavit jeho šedesátku?
Hudeček: Určitě. Vidíte, jak se ti chlapi ještě dokážou udržet. Michal je borec.
Co vše do stěny berete?
Hudeček: Tady je relativně výhoda v ledu, že není třeba až tolik vercajku. Stačí poměrně tenké lano, 12 až 13 šroubů a ledové zbraně. Nepotřebujeme žádné frendy, stačí pár karabin. Vybavení je relativně lehké. V zimě ale musíme mít navíc oblečení, takže váha naroste. Batohy jsou těžké vždycky.
Jak to vypadá časově?
Hudeček: Letíme přes Buenos Aires, potom do Calafate. Odtamtud pokračujeme do El Chalténu. Tam si zabalíme na dva dny pochodu pod stěnu. Pak teoreticky bim, bim a je to. Už nás nic nemůže zastavit. Snad to klapne, tak nám držte palce.
