Chůze je léčivá droga, říká „dealer“, kterého inspiroval jeho dědeček

Odborníky doporučená denní porce kroků se pohybuje mezi pěti až šesti tisíci. Jiní hovoří o deseti tisících, z toho šest tisíc na jeden zátah. Většina z nás jich zvládne denně maximálně dva tisíce. Moje denní dávka v pracovní dny se pohybuje od čtrnácti do dvaadvaceti tisíc kroků. Může za to můj dědeček.

Prahou rovnou za nosem a rovně Někdy na začátku devadesátých let se ke mně dostala informace, jak nadšenci v zahraničí chodí napříč městy. Vyhlédnou si vzdálený (a viditelný) cíl daleko na obzoru a k němu se snaží pěšky dorazit. Co nejpřímější cestou. A tak jsem to několikrát zkusil i v Praze. Z jihu na sever, od západu na východ. Cestou necestou. Přes silnice, pole (těch v devadesátých letech bylo v širším okraji města habaděj), průmyslové areály, louky, vilové čtvrtě i centrum metropole. Udržovat stále přímý směr je ve městě, na rozdíl od savany, problematické. Ale před čtvrtstoletím byla Praha ještě relativně průchodná. Nezprivatizované plochy nebo továrny dosud nebyly neprodyšně oplocené a hlídané. I ploty se daly obvykle bez obtíží přelézt. Takže pomyslná „přímka“ ze startu do cíle nebývala až tak klikatá, pokud jsem se nemusel vyhýbat třeba vojenskému letišti v Kbelích. Dalo se, takříkajíc suchou nohou, prokličkovat třeba vysočanskou ČKD. Výhodou té doby bylo i to, že tu ještě nevyrostly obchodní galerie, nákupní centra, rozsáhlé developerské projekty bytových domů. Tam, kde bývala kdysi stráň, se teď tyčí kaskádová obydlí. Tam, kde kdysi rostla pšenice, bych v současnosti přelézal minizahrádky vilových čtvrtí, které před pětadvaceti lety neexistovaly ani v hlavách developerů.

Můj dědeček chodil do práce pěšky. Bydleli v Puklicích u Jihlavy, malé vesničce, ze které je to dnes autem do centra města asi deset minut. Děda pracoval mezi světovými válkami v Jihlavě v „plyšovce“, továrně, která dosud stojí pod Brněnským mostem. Od puklické chalupy k továrně to je asi osm kilometrů. Osm tam, osm zpět. Od pondělí do soboty chodíval těch šestnáct kilometrů děda pěšky, někdy na kole. Dožil se devadesáti, umřel na opotřebení, ne na nemoci.

Před pár roky jsem se rozhodl, že pokud nepoužiji k přemísťování po městě kolo, budu, jako děda, chodit do práce a v práci pěšky. Žádné výtahy, kde je volba, zvítězí před eskalátorem pevné schodiště. Že tím nahradím, nebude-li to vyžadovat čas, všechen pohyb po městě. Maximálně se dopravím z jihu Prahy do centra metropole metrem a pak už budu používat jen vlastní nohy. V zimě, v létě. Jak jen to bude možné. Po pár měsících se z toho stala závislost. Něco jako hrací automat, alkohol či cigareta. Je-li to léčitelné, nevím.

Chůze má jenom dva nepřátele
Nedonutí-li vás k chození infarkt a doporučení lékaře nebo absence jiného druhu dopravy do práce, je na rozhodnutí pohybovat se více než běžná populace nejtěžší začít. A nepřestat. Těžkými protihráči vám budou lenost a čas. Od domu mohu buď deset minut pěšky na metro, nebo dvě stanice autobusem. Už tady začíná každodenní dilema. Čekat pět až deset minut na dopravní prostředek, nebo jít deset minut pěšky?

Další rozhodování, to těžší, nastává na I. P. Pavlova, kam se dopravím metrem. Pokračovat dál na Florenc, přestoupit na trasu B a pak vystoupit rovnou na Smíchově, pár kroků od redakce? Nebo, nechci-li pokračovat pod zemí, na Pavláku nastoupit do tramvaje a absolvovat asi deset minut jízdy také až téměř před redakci? Jak snadné a pohodlné. A časově úsporné. Na více než dva a půl kilometru potřebuji asi dvacet až pětadvacet minut svižnější chůze. Ale co je to proti dědečkovým každodenním osmi kilometrům! 

„Šílený“ chodec Legendární celoživotní chodec Juraj Puci ukráčel (během dálkových pochodů) podle odhadů více než 230 tisíc kilometrů (ročně kolem šesti tisíc kilometrů). Rovník tak obešel téměř pětkrát. Kilometry nachozené s turisty (pracoval jako průvodce) či „jen tak“ po městě se nepočítaly. Na nohách tak absolvoval víc kilometrů než mnozí z nás za život za volantem. Chodil napříč Československem, chodil po Evropě. Chodil všude. K jeho špičkovým výkonům patří 282 kilometrů z Prahy přes Brno do Břeclavi za 48 hodin nebo 13 151 kilometrů během jednoho roku (od 69. do 70. narozenin). Tím se zapsal do Guinnessovy knihy rekordů. Neměl televizi, neměl pračku (aby byl zvyklý na cestách si sám prát). Zemřel před sedmi lety ve věku 84 let.

Nakonec v rozhodování vždy vítězí, kromě dědečkovské tradice, obyčejný kalkul. Ta půlhodina chůze tam, třicet nazpět, k tomu nějaká hodina popobíhání přes den, také dvacet minut dohromady chůze na metro z domova. To jsou více než dvě hodiny pohybu denně. I při množstevní slevě se dostanu ve fitku na pětistovku za hodinu. Ročně ušetřím aspoň dvacet tisíc korun. Boty na chůzi vyjdou na pár stovek a vydrží až tři tisíce kilometrů. Není co řešit. Přicházím ale o roční kuponový předplacený čas v MHD.

Odhoďte Špačka
Pokud se kolem sebe rozhlédnete ve městě, potkáte denně desítky lidí spěchajících odkudsi kamsi. Na zádech batůžek, na nohách minimálně boty neurčené k pobytu na tanečním parketu. Ti lidé někam jdou, z jejich soustředěného pohledu a úsilí vytušíte, že možná chodí jen proto, že chození milují. Průvodce společenským chováním Ladislav Špaček nevidí rád, když se Češi promenují městem ve sportovní obuvi (stejně jako v krátkých kalhotách a košilích s krátkými rukávy).

Do města podle něho patří obuv společenská, běžecké a turistické obutí je společenským faux pas. Jenže, buďme upřímní, v lakovkách s tuhou koženou podrážkou se po dlážděných a asfaltových chodnících obtížně absolvuje denně deset a více kilometrů. Není to dobré ani pro nohy, navíc společenská, ale ani městská společenská obuv není na denní porce deseti až dvaceti tisíc kroků stavěná.

Pokud se tedy rozhodnete páně Špačkovi vzepřít, mějte v práci (jste-li kancelářská myš) pro případ pracovních schůzek jedny společenské botky. Já mám v redakci dvoje. Z domova vyrážím ve sportovních botách a v práci se většinou přezouvám do redakčního obutí nebo do společenského, pokud vyrážím na pracovní setkání.

Milion kroků pro svobodu
Za jak dlouho ujdete milion kroků? Můj známý by při denním „nášlapu“ dvě stě kroků, jak si jednou spočítal, na to potřeboval téměř 14 let. Ráno vstane, umyje se, obleče, sjede výtahem do garáže, dojede do práce, vyjede výtahem ke kanceláři, kde sedí do konce pracovní doby, a stejnou cestou se zase vrací domů. Více než 166 měsíců. Když jsem si 10. března 2020 pořídil krokoměr, naskočil mi 1 000 000 kroků v sobotu 30. května 2020. Po 81 dnech.

V čem chodil Karel Hynek? V průměrném kamenném obchodě se sportovní a turistickou obuví vybíráte ze stovek bot. Když počátkem devatenáctého století putoval básník Karel Hynek Mácha po vlastech českých a když se vydal do Itálie, mohl si o něčem podobném nechat jenom zdát. Přitom na cestě na Apeninský poloostrov leckdy urazil denně až šedesát kilometrů. Co měl tehdy na nohách, lze jen těžko odhadovat. Například turistické boty se začaly šít až v druhé polovině předminulého věku, navíc ne u nás, ale v alpských oblastech. Jedny takové si na svatební cestě v oblasti Salcburku a Berchtesgadenu pořídila v roce 1879 Josefa Náprstková, manželka vlastence a národopisce Vojtěcha Náprstka. Není jisté, zda je skutečně využila a jestli je nedovezla jen jako exponát do manželovy sbírky. Jedna bota vážila 600 gramů, měla těžké podrážky pobité železnými hřeby. Tyto „pohorky“ se pravděpodobně ještě nazouvaly na běžné kotníčkové boty. Tedy nic, co by se alespoň vzdáleně blížilo dnešním botám na dlouhé pochody.

Jistě, je to v obou případech extrém. Ten známý se takhle málo pohyboval jen nějaký čas. Do chvíle, než si taky pořídil krokoměr a s hrůzou zjistil, jak málo se pohybuje. Od té doby se to výrazně zlepšilo, ale doporučovaný „náchod“ pěti až šesti tisíc kroků denně ani přes největší úsilí dosud nepřekročil. Když má dobrý den, ujde tak půlku doporučované vzdálenosti.

Bolavá záda? Neznám!
Denně mám tedy v kapse pár stovek, které ušetřím za organizované cvičení v placené tělocvičně. Když k tomu připočítám, že za poslední roky, kdy jsem pohyb ve městě jen v míře nezbytné realizoval v prostředcích hromadné přepravy a zbytek na kole a pěšky, nemám ani při poměrně sedavém zaměstnání, k jakým se novinařina počítá, potíže se zády.

V dobách, kdy jsem vysedával za volantem, jsem byl pravidelným zákazníkem „zádových“ lékařů a fyzioterapeutů. Ani občasné potřebné masáže nebyly zadarmo. Také čas strávený chozením není ztracený. Jednak dojíždět do fitness, samotné cvičení, to je také časově náročné. Navíc chůze je svobodnější, protože jdete tam, kam chcete a potřebujete, zatímco za pohybem v zapocené tělocvičně musíte dorazit tam, kde fitko je. Takhle jste ve fitness vlastně neustále.

Při každodenním chození Prahou jsem si uvědomil ono známé rčení meteorologů o „pocitové teplotě“. Chodíte-li denně a většinou stejné trasy, časem zmizí pocit, že se čas neuvěřitelně táhne a že cíl je strašně daleko. Napoprvé se třicetiminutová chůze z bodu A do bodu B opravdu nekonečně táhne. Při dvoustém či třístém absolvování se ani nestačíte pořádně zamyslet a jste tam. Přitom reálně ujdete stejnou vzdálenost, stejný čas, ale pocitově? Zkuste to.

LDN, francouzské hole, nebo prošoupané podrážky?
A argument vůbec nejsilnější. Chůze je investice nejen do důkladného poznávání města. Především investujete do vlastní kondice a také do budoucího stáří. Kromě již ušetřených peněz. Většina těch, kteří vás teď míjejí v ulicích v autech, budete za dvacet třicet let míjet vy. Oni o francouzských holích, elektrických vozítkách pro nechodící. Nebo je prostě vůbec nepotkáte. Budou ležet v eldéenkách. Že straším? Možná. Povíme si to za třicet let.

Je to totiž každého volba. Jet tři patra výtahem, nebo vykráčet padesát schodů pěšky. Nedávno mi jedna agentura public relations nabízela srovnání prostředků pohybu po městě. Sdílená auta, koloběžky, MHD, ale i chůze. Jako nedostatek u chůze zdůraznili počasí. Musel jsem se jen usmát. Zdá se, že tupost některých public relations agentur se blíží argumentaci Rudého práva v padesátých letech, proč se na polích přemnožila mandelinka bramborová. Snad kromě absolutní ledovky neexistuje počasí, ve kterém se nedá chodit.

Už se mi dokonce podařilo lapit dušičku. Známá si vyslechla mé povídání, jak chodím pěšky po Praze, a nedávno se pochlubila: „Šla jsem ze Smíchova k nám na Žižkov pěšky. Je to sice do kopce, šla jsem asi dvě hodiny, ale asi u toho vytrvám,“ radovala se. Zdá se, že se ze mě stal úspěšný dealer…