metro.cz

Počasí v Praze

12 °C / 23 °C

Úterý, 3. srpna 2021. Svátek má Miluše.

Další 1 fotografie v galerii
Jan Pokorný se ženou Trang | foto: Metro.cz

Čím vás překvapí Vietnamka?

  7:00
Jan Pokorný je světoběžník se slabostí pro východní Asii, kde se zamiloval do dívky Trang. Své dojmy a postřehy Pokorný vtělil do knihy Český ženich a vietnamská nevěsta, o jejímž zrodu dovede hovořit dlouhé hodiny.

Kde se ve vás vzala láska k jihovýchodní Asii, potažmo Vietnamu?

Na nápad vyrazit do jihovýchodní Asie přišel můj kamarád, se kterým jsem se scházel tehdy každý čtvrtek na pivě. Říkal mi: „Ondra jede na měsíc do Thajska, Laosu a Kambodži. Co kdybychom tam jeli taky? Ale počkáme, až s čím se vrátí. Dáme si s ním sraz a uvidíme.“

Ondra se vrátil úplně nadšený. Vyprávěl o úžasných zážitcích z cestování, různých druzích dopravy, zlatých chrámech, prázdných plážích a plných barech, kde život tepe až do časných ranních hodin. K tomu album plné nádherných fotek. Bylo rozhodnuto.

Poprvé jsme oba vyrazili na měsíční putování do jihovýchodní Asie, konkrétně do Thajského království a Laosu, v roce 2003. Tehdy jsem o těchto zemích nevěděl vůbec nic, v podstatě ani kde jsou. Byl jsem se školou jen krátce v Řecku, ve Španělsku a v Chorvatsku, kam jsme jeli autobusem.

Naléhal jsem na svého pana šéfa, jestli bych mohl dostat delší volno, že chci jet aspoň na třicet dní do Asie. Nakonec svolil se slovy, ať si jedu třeba do háje. Dnes si myslím, že bych určitě odjel, i kdyby mi to pan šéf nedovolil. Koupili jsme si letenku do Bangkoku a knižního průvodce po Thajsku. Ondra nám dal tip, kde se v Bangkoku ubytovat, kam se jet podívat do Laosu a na ostrovy jižního Thajska.

Vrátili jsme se plni úžasných dojmů a zážitků. Otevřel se nám naprosto jiný svět. Po návratu jsem uspořádal výstavu fotografií z našeho cestování a napsal několik článků do místního časopisu. Můj život se začal ubírat novou cestou.

Začal jsem tvrdě pracovat a šetřit. Poháněla mne vidina další cesty, nových zážitků a dobrodružství. Rok na to jsme odjeli už na tříměsíční putování ze severního Vietnamu přes Kambodžu do Thajského království.

Zamiloval jsem se do cestování s batohem na zádech. Umožňuje to bezprostřední poznávání jiných kultur, sdílení zážitků s ostatními cestovateli a s místními lidmi, kteří mají jiné zvyky a žijí odlišným způsobem života. Po návratu z cest jsem už nemyslel na nic jiného, než kdy zase vyrazím.

Za čtyři roky od mého prvního putování jsem se na cestovním veletrhu seznámil s Petrem Modráčkem, majitelem cestovní kanceláře Karavela, který mi nabídl možnost vyzkoušet si práci průvodce. Dostal jsem na 30 dní na starost skupinu pěti bezvadných mladých lidí. Vypadalo to, že jsem se osvědčil, takže mi bylo nabídnuto další průvodcování. Od podzimu do jara jsem prováděl v Thajsku, v Laosu, v Kambodži a nejvíce ve Vietnamu. Od jara do podzimu jsem pak pobýval v České republice. Nabídky na průvodcování se mi postupně hromadily i od dalších cestovních kanceláří. Zájemcům o individuální turistiku jsem začal nabízet průvodcovské služby přes svoje webové stránky CestyAsie.cz.

Thajci například věří, že když člověk navštíví Thajsko uvízne v něm semínko lotosového květu, a po-té co zemi opustí semínko v něm klíčí, stejně tak, jako touha se tam vrátit.

Vietnam si získal mé srdce především díky obrovské dobrosrdečnosti a přátelskosti místních obyvatel. A také i proto, že někteří lidé, které jsem potkal měli, ne náhodou hodně podobného myšlení. Jako můj vietnamský kamarád Trịnh Văn Quyền (Čin Van Kvujen), kterému se v Čechách přezdívalo, jak mi vyprávěl, Olda Hlaváček. S Oldou jsme se seznámili, v jednom městě na severu Vietnamu v místní hospůdce. Přišel ke mně a říkal: „že ty jsi taky Čech?“ Pozval mě k sobě domů, ukázal mi, kde pracuje, jeli jsme na výlet, hráli ping pong. „Já chci, abys tady byl spokojený a šťastný. To je můj úkol. Vždyť jsem taky Čech. Jsem chytrý. Mám rozum. Všechno, co umím, jsem se naučil v Čechách, v srdci Evropy. Jsem hlava.“

Jeho příběh si zaslouží, abych se o něm zmínil. Olda měl velmi zajímavý život, který přímo dokresluje česko-vietnamské vztahy. V roce 1973, když mu bylo 18 let, povolali ho na vojnu. Prodělal šest měsíců tvrdý vojenský „přijímač“ v severním Vietnamu a poté ho poslali do jižního Vietnamu, kde v té době ještě zuřily boje, ale již bez účasti amerických jednotek. Vzpomínal, že na místa bojů šli pěšky přes tři měsíce. Přišel tam o malíček pravé ruky. Válka v roce 1975 skončila sjednocením severního a jižního Vietnamu. Budoucí Olda dostal o dva roky později nabídku jet do Československa a spolu asi s dvěma sty dalšími Vietnamci odjeli vlakem z Hanoje přes Čínu, Mongolsko, tehdejší Sovětský svaz do tehdejší Československé socialistické republiky.

Nějaký čas strávil ve Vizovicích na Moravě, kde se naučil perfektně česky. V Třebíči se vyučil strojním zámečníkem a to s vyznamenáním. Vietnamským velvyslanectvím byl vyhodnocen jako výborný student. Pak jeden rok pracoval v továrně jako obráběč. Udělal si zkoušky z češtiny a začal pracovat jako tlumočník v dolech na Ostravsku. Tlumočil stovkám horníků, a jak sám říkal, nebylo to s nimi vůbec lehké. Toho bolelo břicho, toho v krku a museli k doktorovi, ten potřeboval koupit boty, jiní místo aby pracovali, tak se ožrali a poprali. Po deseti letech u nás, byl doma jen dvakrát, a rozhodl se vrátit. Říkal, že k tomu přispělo i to, že Vietnamcům se už nechtělo pracovat v továrnách a v dolech, že začali dělat mnoho problémů. Nechtěli tak těžce pracovat, přáli si jen obchodovat, prodávat zboží.

Olda se za dva roky po návratu domů oženil se svojí krajankou, se kterou se seznámil u nás. Na dobu strávenou v Československu vzpomínal vždycky velice rád a pyšně mi ukazoval všechny možné dokumenty a fotografie, které měl pečlivě uložené.

Jak jste se seznámil se svou ženou?
V září 2013 jsem odletěl do Hanoje. Tam jsem si zamluvil rezervaci pokoje tentokrát v hotelu, který se nalézal v jedné z klidnějších uliček v centru města a kde jsem čekal na klienty, kteří měli dorazit v nejbližších dnech.

V recepci pracovala mladá slečna, která se jmenovala Trang (vyslov Čang). Byla velice milá a příjemná. Líbily se mi její plné rty, neustálý úsměv a krásné zuby. Mimo to na mne zapůsobila také tím, že jako jedna z mála Vietnamek uměla uvařit vajíčka natvrdo. Moje hotelová snídaně se totiž obvykle sestávala ze tří vajíček natvrdo, dvou baget, banánu a černého čaje. Někdy jsem zašel i do malé jídelny kousek od hotelu na polévku. Byla vždy přeplněná místními a byl to zážitek posnídat v takovém prostředí a pozorovat přípravu jídel a chování hostů.

Pak jsem odjel s klienty na 3 týdny, a jakmile odcestovali zpět do Čech, vrátil jsem se do stejného hotelu v Hanoji. Měla tam přijet další skupina. Čekání jsem si zpříjemňoval povídáním s Trang. Sedával jsem s ní na recepci, až do pozdních nočních hodin. Mluvili jsme o všem možném, nebo jsme podle návodu na internetu skládali origami.

Jednou jsem požádal Trang o její číslo mobilu. Neočekával jsem kladnou odpověď, ale k mému překvapení mi jej dala. Ještě více mne ale překvapilo, že Trang dostala od hotelu povolení jet s mojí skupinou na dva dny do přenádherné zátoky Vịnh Hạ Long, více známé jako Ha Long Bay. Právem byla zařazena v roce 2011 UNESCO mezi sedm přírodních divů světa.

Výlet byl krásný. Pluli jsme mezi nádhernými vápencovými mogoty, což jsou izolované krasové útvary, které mají tvar štíhlých kuželů, věží nebo homolí. Po obědě se všichni odešli opalovat na horní palubu a obdivovat krásy zátoky. U stolu jsme zůstali jen já a Trang. Povídali jsme si, smáli se, a já najednou pocítil, že Trang chci potkávat pokaždé, když přijdu domů. Úplně živě jsem se viděl, jak mě vítá její šťastný úsměv. Žena, se kterou chci žít. Tak silně mě chytla za srdce.

Mezi jednotlivými zájezdy jsem měl vždy nějaký čas volno, které jsem trávil v Hanoji, což nebylo úplně ideální. Sice jsem věděl o mnoha hezčích a příjemnějších místech, ale byla tu Trang, což rozhodlo. Trang se vždy snažila věnovat mi co nejvíce ze svého tak vzácného volna. Chodili jsme po městě, občas jsme se zastavili na nějakou tu ovocnou limonádu nebo na večeři v útulných malých jídelničkách. Vlastně se ani jinam nedalo jít. Žádné klidné místo někde u řeky nebo v městském parku. Na jedno místo jsme ale chodili rádi. Byla to příjemná kavárnička u Jezera navráceného meče Hoàn Kiếm (Hoan Kijem), kam městský ruch tak nedoléhal. Uprostřed jezera byl ostrov s nádherným Chrámem Nefritové hory. Na ostrov vedl červený dřevěný most, který býval večer osvětlen a zářil rudě do tmy.

Několikrát mne Trang pozvala na oběd, nebo na večeři k nim domů. Při jídle jsme seděli na zemi na rohoži z trávy, protože stůl neměli. Jedlo se vždy pohromadě, každý si nabíral hůlkami do své misky různé pokrmy ze společných mís. Někdy se k obědu nebo k večeři pilo pivo nebo rýžové víno.

Co vás fascinuje na vietnamské kultuře?
Fascinuje mne radost, klid, požitek a umění Vietnamců vychutnat si společné okamžiky stolování, i několika hodinové.

Můj zážitek z naší oslavy svatby ve Vietnamu. Jíst se obvykle začíná, až se na stůl donesou všechny pokrmy, a až usedne nejstarší člen rodiny. Každý si bral jídlo ze společných mís do své misky sám. Mezi námi a vietnamskými hostiteli byl při jídle patrný rozdíl. Zatímco my jsme si nandávali vrchovaté misky a zhltli všechno skoro naráz, Vietnamci si nandali do misek nejprve rýži, kousek masa a zeleniny. Povídali si, popíjeli, studené jídlo jim nevadilo. Byl to pro ně obřad posedět a vychutnat si společný okamžik. Říká se: „Při jídle nebesa netrestají.“* (Citáty označené * jsou převzaty z knihy Karavana moudrosti, orientální přísloví. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění v roce 1968). Když si pak povšimli, že z mís na české straně stolu všechno jídlo zmizelo a naše misky jsou prázdné, začali nám rozdávat jídlo ze svého.

Potřeba, zvyk, touha, potěšení většiny pobývat společně. Byl jsem toho mnohokrát součástí, jako třeba na první den oslav čínského Nového roku u manželky na vesnici. Po snídani jsme se v naší rodině domlouvali, zda budeme návštěvy absolvovat pěšky nebo na motorkách. Nakonec zvítězily motorky. Na Trang a mne zbyl skútr na elektrický pohon. Ulice byly plné motorkářů. Proplétali jsme se mezi vesele slavícími davy. Pokaždé, když jsme chtěli někde popřát, nechali jsme jako ostatní gratulanti, skútr na dvorku a šli dovnitř.

Každá domácnost má tradičně proti vchodu nízký stůl, lavici a dvě křesla, vše z masivního dřeva, někdy zdobené vyřezávanými motivy. Je to relativně drahá záležitost. Vždy vyžadovali, abych se do jednoho z křesel posadil. Pak jsme si vzájemně popřáli, někde prohodili jen pár slov, jinde jsme museli vypít kalíšek rýžového vína nebo pivo, ale vždy bez výjimky rozlévali zelený čaj a louskala se dýňová semínka, takže podlaha byla téměř zcela pokryta jejich slupkami. Dětmi se to všude jen hemžilo. Marně jsem pátral v paměti, kde jsem byl kdy přijat tak upřímně, jako tady. Stále si vzpomínám na hřejivý pocit, klid a radost, které jsem vždy při těchto setkání měl.

Na jedné návštěvě jsme usedli k značně podroušeným mužům, kteří mne mezi sebe vzali, jako bych k nim patřil odedávna. Neměl jsem absolutně žádnou šanci odmítnout jejich vřelé pozvání na oranžový dryák, který mě na stvrzení našeho přátelství nezbývalo než vypít. Svíralo se mi hrdlo, už když jsem ho cítil při nalévání. Vstali jsme, „một – hai – ba – yo!“ (mot – haj – bá – jó), což je jedna – dva – tři – na zdraví, ťukli jsme si, vypili, podali si vzájemně ruce jak je zvykem a usedli zpět na židle. Najednou jsem dostal silnou ránu do zad od muže, který seděl po mé levé straně. Byl to jeho osobitý styl jak vyjádřit pochvalu mé osobě.

Při návštěvě každé domácnosti Trang rozdávala dětem červené obálky s penězi pro štěstí. Vzpomínala si, jak sama dostávala chvilku po půlnoci nebo první den časně zrána Nového roku „šťastné peníze“.

První den Nového roku jsme navštívili dvacet šest rodin a dalším stovkám lidí jsme popřáli na ulici. Poté, co z domu rodičů Trang odešlo širší příbuzenstvo, přišli kamarádi Trang a slavilo se dál, jako bychom měli naplnit starodávné „lépezemřít se všemi, než žít sám.“*

A tamní kuchyni?
Na tamní kuchyni mne fascinuje to, že se Vietnamci společně s jídelními hůlkami pustí do všeho. Jednou jsme si koupili na trhu kus buvolího jazyka a nechali si ho v restauraci udělat na cibuli. V jiné restauraci na severu nám nabízeli plno rozmanitých jídel včetně kočičího a želvího masa. Objednali jsme si žabí stehýnka na máslové omáčce, buvolí maso s cibulí, plátky vařeného prorostlého vepřového masa, které se namáčelo do šťávy vymačkané z citronu a osolené, a k tomu ještě tofu s rajčaty a teplé špenátové listy s česnekem a rýže. Dále nabízenou čerstvou kozí krev se sezamovými semínky jsme s poděkováním odmítli.

Zůstávám udiven, jak dobrou kuchyni dokáží uvařit na ulici. Například v malebném městečku Hội An (Hoj An) vám připraví na ulici grilované vepřové se slabými plátky karamboly, zeleným banánem, ananasem a trochou tenkých rýžových nudlí se položí na rýžový papír, udělá se smotek, který se namáčí do teplé arašídové omáčky. Jídlo lahodící jazyku, navíc s tím zážitkem, že sedíte u křižovatky a sleduje tamní ruch.

K jídlu patří neoddělitelně alkohol. Na svatbě nám otec Trang přinesl svůj speciální výrobek, banánový silně alkoholický likér, který vyráběl jednoduše tak, že do rýžového destilátu naložil pár malých zelených banánků z vlastní zahrádky a nechal je déle jak rok vyluhovat. Musím podotknout, že ve Vietnamu se pije hodně alkohol. Rýžové víno, víno z kukuřice. Do lahví s alkoholem se dávají různá zvířata jako třeba včely, gekoni, ptáci i s peřím, hadi, dokonce medvědí tlapy nebo koňské penisy a nechávají se v něm naložené po léta. Věří, že takto upravený alkohol dodává životodárnou sílu.

Jak proběhla vaše svatba?
Hned na začátku se musím zmínit, že naše svatba proběhla dvakrát. První úřední byla 14. listopadu 2015 v Rudné u Prahy. Na stránkách Ministerstva vnitra pod odkazem Uzavření manželství státního občana České republiky s cizincem na území České republiky, jsem se dočetl, že pokud snoubenec nerozumí nebo nemluví česky, je nutná při prohlášení o uzavření manželství přítomnost tlumočníka, jinak prohlášení o uzavření manželství nelze učinit. Seznam tlumočníků pro vietnamský jazyk jsem nalezl na webovém portálu justice.cz. Z uvedených adres jsem si vybral dva tlumočníky, kteří bydleli co nejblíže. Vysvětlil jsem jim situaci a ptal se jich, jestli by mi mohli tlumočit hned den po příletu Trang 4. listopadu na matričním úřadě v Rudné a pak 14. listopadu při svatebním obřadu tamtéž. Oba mi však řekli, že k danému datu nemohou. Po delším obvolávání, kdy jsem neúspěšně oslovil několik dalších se mi nakonec podařilo sehnat jednoho tlumočníka, který byl pro naši věc nadšen.

Svatební řeč předčítal příjemný, seriózně vyhlížející oddávající a pan Tùng vše překládal. Oddávající se mě ptal, beru-li si Trang dobrovolně a mě nedošlo, že mám počkat, až jí to tlumočník přeloží. A tak jsem řekl své „ano“ dvakrát, což v obřadní síni sklidilo smích. Podobně úsměvné bylo, když jsem hostům při oslavě vysvětloval, co všechna jména, která Trang má, znamenají. Naopak pro Trang byly exotické názvy jídel, která jsme na hostině měli a která jedla poprvé. Nejvíce ze všeho jí chutnaly sladké rohlíčky od mé babičky. Oslava už proběhla bez vážnějších následků, jen novomanželka si dala proti svému zvyku malé černé pivo a skleničku vína, což ji přivedlo do stavu pomalého usínání.

Druhá svatba ve Vietnamu neměla žádný úřední charakter, ani obřad. Byla čistě jen kvůli rodičům a příbuzným Trang a jejím přátelům. Bylo pro ně nepředstavitelné, že by žádná oslava neproběhla. Jejich přání jsem nejen respektoval, ale i se těšil, že poznám další tradice a zvyky, se kterými se návštěvníci Vietnamu prakticky nikdy nesetkají.

Trang si přála, aby se naše svatba konala po tradičních každoročních oslavách, které se podle čínského lunárního kalendáře ten rok konaly 11. – 13. září, což odpovídalo našemu 11. – 13. říjnu. Zakoupili jsme si letenky do Hanoje na 5. října 2016. Jakmile Trang oznámila domů, že přiletíme, rozjeli její rodiče a příbuzní přípravy na svatbu v plném proudu. Musím ale konstatovat, že všechny podrobnosti konzultovali s Trang, takže u nás po řadu dní téměř neutichalo zvonění mobilu.

Vietnamské svatby jsou známé tím, že se pozve nevídaně hostů. Jsou to rodiče a nejbližší příbuzní, sousedé a všichni možní známí a kamarádi i se svými rodinami. Je to dáno staletými tradicemi, kdy je svatba chápána jako nejen příležitost k vzájemnému setkávání, ale také k dobrému najedení. Ještě než jsme odletěli, bylo už pozváno přes 130 hostů. A to určitě nebylo konečné číslo.

Do Hanoje s námi odlétala ještě má sestra s rodinou a pár přátel, které jsme na naši svatbu pozvali. Těšili se, že poznají ten „pravý“ Vietnam a místa kde Trang strávila dětství, jak žijí její rodiče, a v neposlední řadě jaké jsou vietnamské svatební tradice a zvyky.

V Trang rodné vesnici jsem se ubytovali u jejích rodičů, ostatní bydleli u rodin dvou strýců Trang.

Když se jeden ze strýců dozvěděl, že nás přijede na svatbu víc než nevěsta a já, vymaloval a přestavěl koupelnu. Dokonce pro nás opatřili židle a stoly, jako by tušili, že nám asi nebude vadit jíst na zemi, ale našim kolenům ano.

Na druhý den mě šla Trang představit příbuzným a při té příležitosti je zároveň pozvat na oslavu. V každém domě jsme se setkali s velmi přátelským přijetím. Většinou byly doma jen ženy, které se staraly o omladinu. Vítaly nás širokým úsměvem a nabízely nám, jak je zde zvykem, zelený čaj.

Následující den od časných ranních hodin se na dvorku domu rodičů Trang začalo stavět svatební zastřešení, protože se očekával déšť. U druhého strýce se zabíjelo prase. Zároveň se odněkud dovezly stoly. Přichystali jich celkem 26, k jednomu se vešlo šest lidí. Rovněž přivezli obrovské reprobedny a pomalu metrový amplion, který připevnili nahoru na střechu domu, aby byl slyšet na kilometry daleko.

Co se týče organizace oslav, jak dnešních tak zítřejších, neměl jsem vůbec představu, jak to bude probíhat. Nemělo cenu se o to zajímat, protože častokrát udělali všechno jinak, než jak řekli. Hlavní bylo nenechat se ničím překvapit. Nejvíce jsem se obával okamžiku, až se na mne vrhnou strýcové, kamarádi Trang a jejího bratra, a další sousedé z vesnice, a budou mi nalévat jednoho panáka za druhým. Nakonec k ničemu takovému nedošlo. Určitě zafungovalo, že jsem se o svých obavách podělil s Trang a ta to řekla své matce. Ta zasáhla, takže mě nikdo moc nenutil k popíjení.

Dopoledne jsem doprovodil Trang na tržiště v centru vesnice, kde bylo svatební studio. Chtěla si tam vypůjčit tradiční svatební šaty áo dài (ao zaj). Byla to dlouhá halena se stojacím límečkem, rozstřižená do pasu na přední a zadní díl, ke které ještě patřily dlouhé kalhoty. Líbily se nám modré šaty se zlatým vyšíváním. Paní v půjčovně nám ale řekla, že ta barva je pro starší nevěsty a že by se k ní nehodila. Trang si pak vybrala růžovou halenu s bílými kalhotami, jejichž zapůjčení stálo 50 000 VND (55 Kč) na den.

Vrátili jsme se zrovna k obědu. Bylo vařené vepřové a buvolí maso, různé paštiky, jelítka a zelenina.

Odpoledne jsme se šli projít do vesnice. Potkávali jsme lidi na motorkách, na kole i pěší. Došli jsme až do kavárny, kde jsme si objednali typické vietnamské překapávané cà phê phin (kafé fín) a čerstvé kokosové ořechy. Personál byl velmi milý.

Na večeři jsme se vrátili ke strýci, kde se zabíjelo. Trang se převlékla do svých svatebních šatů, a když se v nich objevila, sklidilo to velký potlesk. Měli jsme výborné vepřové maso, krevety a k tomu vařené brambory s mrkví. Bratr snachy Hiền zabodoval, když všem nabídl svůj cidre, což je jablečné víno, které se vyrábí ze zkvašeného moštu z vietnamských zelených jablíček táo mèo, které tam nazývají „kočičí jablíčka“. U nás by se tomu moštu říkalo „jabčák“. Povedl se mu, byl moc dobrý. Stejný úspěch měl i se sušeným buvolím masem, které jeho manželka pocházející z jedné horské menšiny připravila podle tradičního receptu.

Po večeři jsem se musel jít převléknout do svatebního i já. Vzal jsem si stejné oblečení, které jsem měl na české svatbě, bílou košili s dlouhými rukávy, šedivé manšestráky a černé polobotky. Stáli jsme s Trang před domem a vítali přicházející hosty, což byli lidé ze sousedství a známí, kteří přišli poblahopřát. Bylo jich na 250. Byl pro ně připraven zelený čaj, sladké sezamové bonbóny, slunečnicová a dýňová semínka. Také pozvali zpěváka se zpěvačkou, které doprovázela reprodukovaná hudba. Zpívali moc hezky, ale zvukař neodvedl dobrou práci. Některé tóny vytáhl do takových výšek, až to trhalo uši. Bylo jasné, že po nás Češích, budou chtít, abychom jim něco zazpívali. Bohužel jsme se nechali přemluvit. Jakmile jsme se objevili na podiu, všichni na nás namířili mobily, aby si ty exoty mohli vyfotit a nahrát. Nikdo z nás v tu chvíli nevěděl, co zazpívat. Když najednou hmátl můj kamarád po mikrofonu a pokusil se vyloudit několik falešných tónů, zašeptal jsem mu, ať toho nechá, že bude lepší, ztrapnit se mlčky, než takovým zpěvem.

Přes neúspěch našeho vystoupení vládla všeobecně dobrá nálada. Po odchodu posledního hosta jsme ještě seděli a povídali si o všem možném až do pozdních večerních hodin. Popíjeli jsme dost poměrně silný alkoholický nápoj, v němž byl po tři roky naložen kořen ženšenu. Snažili jsme se jednomu českému kamarádovi dohodit sestřenici Trang, dokonce jsem mu sliboval, že mu pomůžu se zařizováním víz, ale díky jazykové bariéře se to nepodařilo. Naši dobrou náladu vystihl bratr Hiền: „Tady ve Vietnamu jsme po svatbě jedna rodina.“

Na druhý den oslav svatby očekávaný déšť skutečně dorazil. Od časného rána dost silně pršelo. Do pleskotu kapek hrála hlasitá hudba z amplionu. Všichni se tlačili do koupelny na ranní hygienu a bez pardonu předbíhali.

Šel jsem se svými českými přáteli na teplou polévku do blízké jídelny. Trang s námi nebyla, protože musela ještě zařizovat plno věcí, a také přišla paní ze svatebního studia, aby ji odborně nalíčila. Na tváře a čelo jí nanesla v silné vrstvě bílý pudr, černě zvýraznila řasy a obočí, a upravila vlasy tužidlem. Nalíčila i její maminku Chiện a bratrovu ženu Hiền.

Také já jsem se musel obléci do svatebního. Vyšli jsme společně ven. Na dvoře už všichni seděli u stolů a pozorně nás sledovali, až mi to bylo nepříjemné a raději jsem se na nikoho ani nepodíval. Jen jsem věděl, že se musím usmívat. Trang se na každého krásně usmála a vypadala spokojeně a přirozeně. Bylo na ní vidět, že si to užívá. Když jsme zasedli za stůl, začal jeden z přítomných mluvit do mikrofonu. Poděkoval všem za účast a hned na to se začalo hrát a zpívat. Písničky byly hezké, melodické, jen to zase kazil zvukař, takže se z reproduktorů občas ozývaly sluch trhající zvuky. Hudbu a zpěv střídaly proslovy, někdy poněkud delší, takže jsem se Trang co chvíli ptal, kdy už to skončí. I mne vyzvali, abych něco řekl. Svůj projev jsem omezil na pozdrav „xin chào“ (sin čao) a poděkování „cảm ơn“ (kam en). Pak jsem se otočil na Trang a řekl: „Anh yêu em rất nhiều!“ (aň jiou em zet ňijou), což znamená, moc tě miluji. Sklidilo to bouřlivý potlesk a jásot. Opět se začalo hrát a zpívat. Nakopl bych zvukaře.

Pak přišla maminka Trang a zapnula jí kolem krku krásný řetízek, Hiền s dcerkou Nhím jí daly též řetízek a ještě prstýnek. Trang vzala maminku mezi nás, aby si s námi udělala fotku.Moc se jí nechtělo a já se tomu ani trochu nedivil. Opět hudba a zpěv. Do toho začali skandovat naše jména.

Konečně se začalo přinášet jídlo a všichni přenesli svoji pozornost od nás na mísy před sebou. Myslel jsem, že budeme s Trang jíst u stolu, kde jsme seděli předtím, než jsme začali děkovat hostům, ale žádné jídlo nám nepřinesli. Všude bylo zcela obsazeno. To mě velmi nemile překvapilo. Všichni se cpali, a přišlo mi, že jim je jedno, že ženich s nevěstou nejen nedostali nic k jídlu, ale že si nemají ani kam sednout. Nakonec jsem skončil u stolu našich českých hostů, kde jsem se konečně mohl trochu najíst. Mí hosté jen kroutili hlavou. Později mi Trang říkala, že na prvním místě je nejdůležitější postarat se o hosty.

Nahlédli jsme s Trang ještě k sousedům, u nichž byli také nějací svatebčané. Několikrát jsem si s nimi připil. Přípitek jsem si zopakoval ještě s bratrem Tranga jeho kamarády. Začínalo mi být ne právě nejlépe. Ale ještě jsem to jakžtakž ustál. Když jsme se vrátili k rodičům Trang, nikdo už tam z naší party nebyl. Vzpomněli jsme si, že se dohodlo, že se odpoledne zajde do kavárny. Trang si půjčila motorku, a mně se nějak podařilo sednout si za řídítka, což udivilo nejen ji, ale i mne samotného. Ve Vietnamu jsem řídil motorku poprvé. Asi to bylo těmi přípitky. Alkohol způsobil, že jsem se začal před všemi, co na nás po cestě koukali, předvádět. Ať koukají, co umím, to každý den neuvidí. Na motorce jsme dojeli až dovnitř do kavárny a ještě jsme objeli stůl, u kterého seděla naše parta. Skončilo to naštěstí dobře a za všeobecného veselí.

Jak se vaše žena adaptovala v Česku? Je v kontaktu s vietnamskou komunitou?
Pro její novou etapu života u nás bylo nejdůležitější zvládnout mluvenou češtinu, aby se vůbec mohla orientovat v českém prostředí. Prvním učitelem jsem byl vlastně já, ale stejně bylo nutné se zapsat do intenzivního kurzu češtiny pro cizince. Zpočátku jsme spolu, jako ve Vietnamu, komunikovali anglicky. Moje snaha domluvit se s ní její mateřštinou vždy končila její anglickou usměvavou odpovědí „raději toho nech.“ Protože jsem už delší čas vietnamštinu nemusel používat, a tak se mi slovíčka nejen těžko vybavovala, ale co bylo hlavní, vytratila se mi výslovnost tónů, které určují význam slov.Naopak Trang dělalo největší potíže skloňování a časování, které vietnamština nezná. Zpočátku jsem ji učil nejpotřebnější slovíčka, co znamenají „vpravo“, „vlevo“, „nahoru“, „dolů“, „ráno“, „večer“, „včera“, „dnes“ a mnoho podobných dalších. Názvy zeleniny, ovoce a dalších potravin, barvy, a části těla. Mohu připomenout moji vzpomínku, jak jsme se procházeli po lese, a já se Trang zeptal: „V jakém měsíci rostou houby?“ „Nevím.“ „Vyjmenuj měsíce, to umíš.“ „Červen, červenec, srpen, září, řízek.“

Další v pořadí důležitosti bylo, aby si Trang přivykla na zcela jiný jídelníček. Zpočátku pro ni vůbec nepřipadalo, aby si dala třeba naše „vepřo-knedlo-zelo“, i když tučné vepřové má ráda, nikoliv však ve výše zmíněné kombinaci. Vzpomínám si na jednu prodavačku v řeznictví, kde si Trang prohlížela nabídku masa. „Uvidíte, že si nakonec vybere tenhle prorostlý bůček“ povídala mi prodavačka, „vím, co si zde Vietnamci kupují.“ Skutečně, po chvilce Trang přímo na ten bůček ukázala.

Co Trang nejvíce chybělo, byla zelenina. Po krupicové kaši s hořkou čokoládou si pro mne zcela nepochopitelně uvařila talíř zelí. Jindy kombinovala krupicovou kaši třeba s kuřecím masem, zázvorem a s natí zelené cibulky.

Co si Trang zamilovala, byly procházky v lese. Nestačila se divit, kolik tu je pro ni neznámých stromů a rostlin. Povídám jí, podívej, támhle je strom, říkáme mu třešeň a má už zralé plody. Rozeběhla se a najednou mi zmizela z očí. Když jsem došel k patě stromu, kouknu nahoru a samozřejmě, že už je vysoko v koruně. V životě jsem nikoho neviděl s takovým nadšením trhat ovoce. A pak, její vášeň, houby. Na podzim jsme nasbírali tašku plnou hub a udělali si je k večeři. Moc ji zachutnaly a už si plánovala, kdy na ně znovu půjdeme. Na Vánoce tedy dostala jako dárek košík a od mého kamaráda atlas hub.

Když její první zimu zde poprvé napadl sníh, vzbudil jsem ji ráno s tím, že si naše česká příroda pro ni přichystala překvapení. Vykoukla z okna a po poznámce „týý vole, sníh!“ se začala udiveně smát. Koulovali jsme se na autobusové zastávce. Rozesmávalo ji, jak se nám v mrazu kouřilo od pusy. Když jsme stavěli sněhuláka, jak jsme váleli sněhové koule a dávali je na sebe, poznamenala: „To jsem si vůbec nedovedla představit, že se ze sněhu dá něco takového udělat. Pak se užasle pozastavila nad zamrzlým sklem u auta, a že se to musí oškrábat. Sebrala kousek ledového škraloupu z rozjeté zamrzlé kaluže se slovy: „Hele, tady někdo rozbil sklo a neuklidil to.“ Při bobování na Petříně bylo legrační pozorovat udivené asijské turisty fotografující si Asiatku, jak sjíždí s kopce na plastové lopatě.

V tomto čase je na mateřské dovolené s naším dvouletým synem Tomíkem. V osobním kontaktu je jen s jednou vietnamskou kamarádkou, která má dvě menší děti. Vídají se jednou za měsíc. S jinými Vietnamci, s kterými se zde seznámila si občas telefonuje.

Do vietnamské tržnice Sapa v Praze - Libuši, která je pojmenována podle horského městečka Sa Pa v severním Vietnamu jezdí asi dvakrát za měsíc. Má tam svoji kadeřnici, nakoupí citronovou trávu, čerstvý sójový sýr tofu, rýži, popovídá.

S krajany se potkává nejčastěji při nákupech v jejich obchodech. Pokud se s některými vidí poprvé, stráví s nimi i desítky minut. Pokaždé, hned na začátku setkání musí odpovídat na spoustu otázek i dost osobních, ale za to se jí dostane vřelého přijetí a dost často přijdou nabídky různé pomoci.To je potěšující!

Komentáře

Hlavní zprávy

Průzkum deníku Metro. Zeptali jsme se vás, co říkáte na zdražení lístků na MHD

vydáno 3. srpna 2021  5:00

Od 1. srpna zdražily některé jízdenky. Zeptali jsme se vás, co si o tom myslíte. Šest nebo osm korun si nově připlácejí ti cestující, kteří byli zvyklí v...  celý článek

Brašnář z Dobrušky: Vyučil jsem se také u prvorepublikových mistrů

vydáno 2. srpna 2021  16:34

Na vlastní triko jede brašnář Pavel Matouš z Dobrušky už třináct let. Začínal aktovkami, postupně přidával opasky, peněženky a další kožené výrobky....  celý článek

Mimořádný úvodník: Jdeme za vámi do ulic!

vydáno 2. srpna 2021  15:54

Nebojte, to není výzva k revoluci. I když vlastně trochu ano. Začátkem července jsme vstoupili do 25. sezony vydávání deníku Metro, posílali jste nám...  celý článek

Deník nastávajícího otce? Ze zdánlivé banality se může vyklubat jeden z nejtěžších článků

vydáno 2. srpna 2021  14:06

Komedie Deníček moderního fotra zamíří do kin příští týden. O své „předotcovské“ postřehy se zatím na stránkách Metra dělí jeho redaktor Filip...  celý článek

Vaše fotky z Prahy

Máte pro nás zajímavý tip nebo Vás něco trápí a my Vám můžeme pomoct?

Napište nám