„Crrr“, slyším to vítězoslavné zvonění, opouštím svou tvrdou nepohodlnou židli a pospíchám směrem domů. Vejdu do tmavých prostor nástupiště metra a poté, co sejdu poslední schod, zjistím, že mi jedno zrovna ujelo. Tohle pro mě často znamená pět minut koukání na ten tak málo osvětlený a nekreativní prostor podzemního peronu.
Najednou si ale všimnu jedné zajímavé reklamní tabule. Je široká, prosklená a za tím sklem je postaven několikapatrový stromový domek s žebříkem vedoucím až do koruny stromu. Je z lega. Z těch malých barevných kostiček, které jsem jako malá tak milovala. Dneska se mám alespoň na co dívat.
Vousatý pozorovatel a mladá léta
Nejspíš jsem nebyla jediná, kdo si něco takového řekl. K tabuli pomalu kulhal bělovlasý dědeček s holí a huňatým, asi dobře opečovávaným vousem, kterého stavba z kostek také zaujala. Chvíli jsem si ještě tu velkolepou rezidenci s nápisy kolem prohlížela, a když jsem se otočila, stál za mnou nejen stařík, kterého jsem viděla přicházet, ale ještě jedna paní a všichni tři jsme se kochali týmž stavením.
Konečně nám přijelo metro, a ani přes ten šrumec a nespočet nastupujících a vystupujících lidí mi neunikl smutný pohled bělovlasého starého pána, který ještě chvíli koukal na cenu nalepenou na skle a pak také spěšně nastoupil do vagonu.
Připadala mu stavebnice moc drahá? Má nějaká vnoučata, kterým by ji koupil? A kdyby byl dědeček v roli Ježíška, koupil by ji i za tuto cenu? Pamatuji si, že když jsem byla menší, stavebnice rozhodně nestály tolik. Od začátku války inflace prudce vzrostla a plno lidí si teď nemůže dovolit koupit si věci, na které dřív byli zvyklí. I mě jako studentky střední školy se tohle dotklo. Moje úspory nejsou veliké a od počítání jednotek korun jsem se dostala i k přepočítávání halířů na cenovkách.
Zatím nemám tušení, jak tenhle rok budu v roli Ježíška úspěšná. Po sečtení mých výdajů mi moc peněz na vánoční dárky nezbylo. Moje babička, mamka, kamarádi rozhodně pochopí, že tenhle rok se Ježíšek bude muset trošku uskromnit, ale co moji mladší bratranci a sestřenice? Jak jim mám vysvětlit, že Ježíšek nemá dost peněz na zbrusu novou stavebnici nebo nejnovější model iPhonu?
Krize si nevybírá a padá na všechny
Zadumaná v myšlenkách jsem ani nepostřehla, že vedle mě stojí ten bělovousý děda. Po očku po něm pokukuji, protože mám pocit, jako bych ho odněkud znala. Možná jsem ho někde viděla na billboardu nebo v novinách. Ani jsem si pořádně nevšimla, že hůl, kterou tak pevně svírá, má neobyčejně zahnutý konec. Je umělecky zatočený do šneka.
S úsměvem se na mě podíval a lehce pokynul hlavou. Asi mu přišel vtipný můj polozamračený a zamyšlený výraz, anebo že by mi tím chtěl něco vzkázat? Na další zastávce vystoupil, dveře se zavřely a s cuknutím vyrážíme dál. Když vtom mi to celé došlo. Že by už ani Mikuláš neměl peníze na dárky?
ALŽBĚTA PATÁKOVÁ
