Kdo byly sufražetky a jak podpořily slavný 8. březen 1908?
Jednalo se o radikální bojovnice za suffrage, což anglicky i francouzsky znamená volební právo. Hnutí vzniklo na přelomu 19. a 20. století. V českém prostředí máme tendenci dívat se na toto hnutí s despektem, často jako na „poblázněné ženské“. Je pravda, že sufražetky používaly často poměrně kontroverzní a na svou dobu radikální metody, například blokování dopravy nebo hladovky ve vězení, čímž přímo inspirovaly newyorské švadleny, jichž vyšlo 8. března několik tisíc.
Jak na stávku zareagovaly newyorské úřady?
Stávkující ženy potkal podobný osud, jaký často potkával stávkující muže. To znamená, že spousta z nich ztratila práci. Tématu se každopádně chopila socialistická strana USA, která přibližně o rok později, 28. února 1909, uspořádala první oslavu dne žen.
Kdy se ustálilo klasické datum 8. března?
K tomu došlo devět let po newyorské stávce. A opět to bylo ve spojení se ženami. Ve čtvrtek 8. března 1917 totiž vyšly do ulic ženy v ruském Petrohradu s požadavky „chleba a míru“ – tedy s požadavky na ukončení války a zlepšení zásobování, proti zkracování potravinových přídělů. Požadovaly však také ukončení samoděržaví. Byly podpořeny desetitisíci stávkujících dělníků. V následujících dnech se stávka rozšiřovala a došlo k ostrým srážkám s policií a armádou. Vypukla únorová revoluce (podle v Rusku tehdy platného gregoriánského kalendáře byl ještě únor) – a zbytek je historie: 15. března odstoupil car Mikuláš, následoval bolševický puč v listopadu a v Rusku byl etablován komunistický režim. Ten následně vyhlásil 8. březen jako státní svátek.
Slavilo se MDŽ v meziválečném Československu?
Příliš ne. Logicky byl MDŽ výbavou levicových, socialistických stran – primárně KSČ napojené na Sovětský svaz. Tento svátek však neslavili pouze komunisté, ale i různá feministická hnutí. Mimochodem na okraj připomeňme, že meziválečné Československo zakotvilo volební právo žen již v roce 1919 a patřilo do druhé desítky zemí ve světě. Nicméně spojení s KSČ samozřejmě svátku velmi uškodilo, což se mimo jiné projevilo jeho zapovězením v období protektorátu Čechy a Morava.
Jak svátek uchopil poválečný komunistický režim?
Po únoru 1948 se z MDŽ stal jeden z důležitých svátků. Pro komunistický režim byl o to důležitější, že byl na první pohled jakoby „apolitický“, na rozdíl od svátků typu „Vítězného“ února či VŘSR. Přesto v něm byla politická indoktrinace a ideologie velmi silně přítomna.
Jak se Den žen proměňoval během 60. let a následné normalizace?
Postupem let svátek stále více devalvoval na hostiny a oslavy, které byly konány spíše z povinnosti, zábavní televizní pořady, na které se dívalo nikoli kvůli svátku, ale proto, že nic lepšího nebylo. Je to velká škoda, protože většině obyvatel Československa to tento svátek bohužel velmi znechutil. Sám jsem toho příkladem – jako dítě si pamatuji povinné akce ve škole. V roce 1989 mi bylo deset let, takže se mi asi líbily, s odstupem doby je však vidím jako velmi jalové a přihlouplé – ale třeba je to jen můj názor. Komunistický režim, zejména ten normalizační, prostě mimořádně vynikal ve schopnosti znechutit lidem i v zásadě normální, neutrální, či dokonce vznešené věci. Důsledkem pak bylo, že po listopadu 1989 byl tento svátek velkou většinou veřejnosti hozen do jednoho pytle spolu s jinými režimními ceremoniemi a na dlouho opuštěn.
Do jaké míry MDŽ zapustil kořeny v západním bloku?
I na Západě byly oslavy často součástí politické výbavy komunistických či komunistickému hnutí blízkých politických stran. Nicméně protože nikdo nikoho k oslavám nenutil, lidé k nim přistupovali sami od sebe podle svého uvážení. Na Západě tedy slavení MDŽ rozhodně nebylo tak masové a možná ani tak slavnostní, ale o to bylo opravdovější. A je tomu tak podle mého názoru dodnes. Ostatně o významu MDŽ svědčí i skutečnost, že od roku 1975 je uznáván i OSN. Přitom je třeba poznamenat, že otázka ženských práv ani dnes není zdaleka vyčerpána. Samozřejmě se nesmí hnát do extrému, nicméně například pro to, že ženy jsou za stejně kvalitní práci ohodnocovány méně než muži, neexistuje prostě jakýkoli racionální argument. A nezapomínejme, že tato otázka dostává zcela odlišný rozměr, pokud se ocitáme v některých rozvojových zemích, ať již blízkovýchodních, afrických, či asijských. Tam mají ženy mnohem fundamentálnější problémy a potřebují ve svém úsilí mnohem intenzivnější podporu.
Došlo v posledních letech k jisté rehabilitaci svátku, který je od roku 2004 v kalendáři významným dnem?
Osobně bych příliš neřekl. Samozřejmě se MDŽ v součanosti slaví více než v 90. letech – ale tehdy se neslavil prakticky vůbec. Co nás dnes napadne za svátky, u nichž byste chtěli popřát ženě? Valentýn a svátek matek. MDŽ bude obecně nejlépe třetí. Podle mě je to škoda. Ženy si totiž zaslouží ocenění za to, co si s námi muži musí zažívat.
Strážce streamu
