Ještě v roce 2014 jste patřil mezi nejužší špičku českých závodníků na horských kolech. Co vám cyklistika dala pro běžecké překážkové závody OCR?
Nejdůležitější je určitě vytrvalost, z té budu těžit v jakémkoliv sportu. Kromě toho jsem zažil cyklistický dril, což jsou hodiny a hodiny v sedle, tak už mi asi v žádném sportu nebude připadat, že trénuji velké množství hodin. Například běhání je svou časovou náročností zhruba na půlce.
Jak se z cyklisty stal spartan, gladiátor, predátor? A proč?
Už když jsem uvažoval o konci na kole, závody Spartan jsem registroval. Nepřišel ale impulz, který člověka donutí na závody odjet. To se stalo až zhruba po tři čtvrtě roce, co jsem si jenom posiloval a kynul. Proto jsme se v práci s kolegy hecli a přihlásili se na Predátora. Ačkoliv jsem se po konci v cyklistice zařekl, že sport už pouze pro radost, žádné cílené tréninky, tak se to po doběhu ve mně opět přepnulo a já začal cíleně trénovat na překážkové běhy. Uchvátila mě ta kombinace vytrvalosti i síly, všestrannosti. Prostě zátěž pro celé tělo.
Na fotografii z roku 2013 je vidět, že na cyklistu jste měl poněkud více vyvinutou muskulaturu. To byl základ pro OCR?
Právě ta moje vyvinutá muskulatura, mezi cyklisty jsem opravdu vyčníval, bohužel (nebo bohudík) byla jednou z hlavních příčin, proč se mi nepodařilo naplnit mé cyklistické cíle. Byl jsem jednoduše moc těžký a svaly prostě nechtěly zmizet. No a minimálně ze začátku mého závodění v OCR jsem si myslel, že si ty svaly mohu nechat. Teď už vím, že i tady jich mám až až. Já je ale mám prostě rád. Stálo hodně dřiny, hodin a tun nazvedaného železa je vybudovat, proto se jich vzdávám jen s těžkým srdcem. No a jak jsem k nim přišel? Mezi mou první a druhou cyklistickou kariérou jsem šest let intenzivně posiloval a dostal se až k amatérským soutěžím strongmanů – tahání kamionů, převracení obřích pneumatik, zvedání Atlasových kamenů, nošení extrémních břemen. A také až na 108 kilo živé váhy.
Při náročném cyklistickém tréninku jste ještě stihl vystudovat Policejní akademii. Jak se to dalo skloubit?
Když to běželo všechno současně, tedy práce, škola, cyklistika a rodina, bylo to opravdu peklo. Za tmy do práce, z práce na trénink, za tmy domů a pak usnout v nějaké učebnici. Rodina trpěla. Tohle už nikdy více!
Jak jste se v mládí dostal ke sportu?
Můj otec je velký sportovní nadšenec, taková chodící sportovní encyklopedie s neskutečně širokým záběrem všech možných sportů. Odmalička mě ke sportu, hlavně k fotbalu, vedl. Já se poté hledal a zkoušel všemožné – hokej, basketbal, skateboard – až jsem se dostal k cyklistice. Táta mi byl i je ve sportu obrovskou oporou a podporoval mě, i když u skateboardingu to bylo trochu se skřípěním zubů. Každopádně nebýt jeho podpory a nadšení pro mé sportování, tak jsem nikdy neměl možnost dosáhnout výborných výsledků ať už v cyklistice, nebo nyní v OCR. Takže ještě jednou děkuji, tati!
Pokud to není detailní tajemství z vaší „kuchyně“, k jakým typům překážek máte největší respekt? Které si naopak užíváte?
V otázce překážek mám největší respekt z všemožných ručkovaček. Silný úchop nikdy nebyl mou předností, takže na tom se snažím pracovat. Myslím, že jsem od začátku ušel obrovský kus cesty, co se ručkování týče. No a nejmenší problém a nejvíce v pohodě jsem na silových překážkách. Taková kladka na Spartanu, se kterou spousta lidí bojuje, je pro mě pohoda.
Při závodech jsou překážky na rovnováhu. Trénujete slacklining?
Ano, na slackline trénuji. Bohužel už ani bez této schopnosti se na Spartanu či OCR neobejdete.
Kolik hodin týdně vám zabere trénink v přípravném období?
Když sečtu všechny tréninkové fáze a nějak to zprůměruji, tak je to 14+ hodin tréninku.
Jste zřejmě založením soutěživý typ. Co vás na závodech nejvíc přitahuje?
Už jsem to o sobě párkrát slyšel, tak na tom asi něco bude a co mě přitahuje? Baví mě bojovat o nejvyšší mety a být něčím výjimečný.
Máte oblíbené místo, kam se rád na soutěže vracíte?
Je to Predátor race na Monínci. Běžel jsem tam svůj první překážkový závod v květnu 2016 a od té doby jsem tam byl každý rok. Je to pro mě trochu srdcovka.
Trénuje vás stále naše šampionka v těchto soutěžích Zuzana Kocumová?
Toto již nyní neplatí. Během a po minulé sezoně jsem udělal mnoho změn. V podstatě jsem změnil všechno. Zuzka mi připravovala tréninkový plán a zároveň mi byla mentorkou, učila mě poslouchat svoje tělo a sportem se hlavně bavit.
Když jedete na závod do zahraničí, víte, jaké tam budou typy překážek? Dostáváte roadbook?
Roadbook nedostáváme. V podstatě nikdy úplně přesně nevím, co mě čeká. Pokud jsem na té konkrétní značce závodu už byl, tak tuším co tam může být, ale skoro vždy je tam i něco nového navíc. Případně, pokud je na to čas, kouknu na nějaká videa nebo fotky z předchozích ročníků, abych si udělal představu.
Nejvýznamnější závody se běhají intervalově, nebo s hromadným startem?
Mají vždy hromadný start. To je totiž to opravdové závodění, taktizování a hlavně pocit z vítězství, když první proběhnete cílem!
Ve výsledcích některých závodů je větší počet Kutnohoráků. Motivoval jste je k následování vy?
Věřím, že pro ně jsem motivací, ale velmi pravděpodobně ne tím prvním impulsem. V Kutné Hoře je hlavní spartanská persona Michal Pavlík, ten tu dělá pro tento sport hrozně moc. I já jsem mu velmi vděčný, protože díky němu mám skvělé zázemí na trénink překážek nedaleko od baráku a taky Spartan Race přímo v Kutné Hoře.
Jste manažerem wellness a fitness Octárna v Kutné Hoře. Co všechno při práci musíte?
No... musím zajistit, aby bylo otevřeno, a všechno co s tím souvisí. Takže musím udělat, co je třeba nebo na to sehnat lidi.
Nebudete vždycky vyhrávat, co budete dělat potom?
Crossfit. A nebo jakýkoliv sport, ale jen pro radost, i když to už jsem jednou říkal.
