Kniha se věnuje období 1990 až 2020. Které z bourání se vás nejvíc emocionálně dotklo?
Rozdělila bych ty emoce na lítost a vztek. Líto mi bylo například Špačkova domu v Klimentské ulici, jehož demolice v roce 1993 mne přivedla mezi památkové aktivisty, a vztek jsme měla při marném boji za záchranu takzvaného Kozákova domu na Václavském náměstí, a to nejen kvůli aroganci stavebníka, ale hlavně kvůli ignoranci památkových orgánů.
A příklad demolice, na kterou jste časem přehodnotila názor? Třeba kvůli kvalitní architektuře, která na pozemcích vznikla.
Spíš jde o bourání, s nímž se člověk smíří, protože nelze rozumně předpokládat, že by se všechno mohlo zachovat. Mám na mysli například zchátralé domy mimo památková území nebo továrny bez možného využití.
V úvodu knihy je návod pro běžného občana, jak postupovat, pokud se v jeho okolí má bourat budova, která mu je milá. Zaujal mě bod: Zkusit pro záchranu nadchnout samotného majitele nebo developera. Zní to trochu romanticky, naivně. Zažila jste někdy, že by něco podobného zafungovalo? Že by si majitel řekl: Vidíte, to mě nepadlo, že je to tak cenné, tak já to radši opravím.
Nezažila. Majitele a developera, který chce bourat a stavět z podnikatelských důvodů, určitě nepřesvědčíme, ale ten krok je důležitý minimálně proto, aby si uvědomil, že má protivníky, kteří s jeho jednáním nesouhlasí a mají pro to své jasné důvody.
Co nějaký příklad, kdy developer změnil plány kvůli masivnímu odporu veřejnosti? Klidně z jiného města...
V tuhle chvíli si vzpomínám jen na jeden opravdu ukázkový příklad, kdy ale majitelem nebyl developer ani soukromník. To byla záchrana půvabné budovy nádraží v Ústí nad Orlicí, kterou zachránil masivní odpor občanské společnosti. Takové zázraky se mohou stát, když je objekt v majetku města, státu nebo polostátní firmy.
Na druhé misce vah je ale argument majitelů: Budovu jsme si koupili, není památkově chráněná, tak si ji přece můžeme v mezích zákona přestavět podle svého. A klidně i zbourat! Není to zcela legitimní úhel pohledu?
Soukromé vlastnictví je omezeno veřejným zájmem. Tedy zacházení s památkově chráněnou budovou nebo budovou na památkově chráněném území musí brát chtě nechtě ohled na podmínky státní památkové péče. Největší problémy v tomto ohledu nastávají, když jde o záměr demolice u budovy dosud nechráněné, ale architektonicky vysoce hodnotné.
Kniha začíná demolicí zmiňovaného novobarokního Špačkova domu v Petrské čtvrti. Čistě teoreticky, mohl by podobnou stavbu majitel zbourat i v současnosti, nebo to jde na vrub divokým začátkům devadesátých let?
Bohužel musím říci, že na současný rozhodující památkový orgán, tedy odbor památkové péče magistrátu, bych nevsadila ani pětník. Nedávná demolice Kozákova domu byla totiž podobným případem. Není to o době, je to o lidech. S plnou odpovědností mohu prohlásit, že způsob, jakým se rozhoduje v Praze o památkách, o prostředí historického středu města a o světoznámém pražském horizontu, v mnoha případech nahrává spíše majitelům a developerům než památkám a památkové péči obecně.
Jste dlouholetou členkou vedení Klubu za starou Prahu. Co se mu za 121 let existence podařilo zachránit?
Historie klubu je spíše historií proher než vítězství. Za konkrétní přínos v období okolo první světové války považujeme zásadní ovlivnění urbanistického řešení zástavby pod Emauzy tak, aby neutrpěl pohled na dominantu kláštera s kostelem. Ale obecně za největší přínos klubu považuji jeho vliv na památkové vědomí společnosti. Často vnáší do společenského dialogu myšlenky, které si oficiální orgány nepřipouštějí nebo dosud neuvědomují.
Máte větší páky na majitele než běžný občan?
Nemáme žádné páky na nikoho. Jsme ve stejné pozici jako běžný občan. Jen snad máme proti němu výhodu, že názor pod hlavičkou Klubu Za starou Prahu může získat větší pozornost na rozhodujících orgánech i v médiích. Nicméně pozorujeme, jak práva občana ve stavebním řízení byla za poslední léta téměř totalitním způsobem zredukována na nulu, jen s malou výjimkou přímých sousedů jako účastníků řízení.
Minulý měsíc se objevila zpráva o chystané demolici vily stavitele Viktora Beneše na Smíchově. Jaký je poslední vývoj?
Jde o velikou vilu v dominantní poloze podobající se malému zámečku v ulici Na Výšince 15. Nevím o průběhu víc, než zaznělo v nedávné reportáži České televize, totiž že ministerstvo kultury zahájilo řízení o prohlášení vily památkou. To je velmi pozitivní zpráva, protože v průběhu řízení musí majitel s budovou zacházet tak, jako by už památkou byla. Ale není vyhráno. Objekt není vůbec památkově chráněn, ale je zdravý, po rekonstrukci plně využitelný a architektonicky zajímavý. Přistoupit k takovému domu primitivně konzumním způsobem, tedy že ho zbourám a využiji jeho pozemek pro lukrativnější novostavbu, považuji za nekulturní a neetické.
Jsou aktuálně v Praze i další budovy, které by si člověk měl raději co nejrychleji oběhnout s fotoaparátem, protože za pár měsíců už stát nemusí?
Nedaleko zmíněné vily je v ulici Na Hřebenkách 41 ještě velmi hodnotná funkcionalistická takzvaná Šeborova vila z roku 1938 od světoznámého architekta Jacquesa Groaga, žáka Adolfa Loose. Ta je vyklizená, v majetku developerské společnosti, jež staví v sousedství. Nezadržitelně chátrá a její osud je nejistý. Jen s tím fotografováním to bude špatné, protože hlavní průčelí směřuje do nepřístupné zahrady.
