„Když budeš ten otec, napíšeš nám do letního speciálu článek? Něco jako deník nastávajícího fotra.“ Touhle větou mě jednoho rána, či spíše brzkého dopoledne přivítal v redakci kolega Pavel Hrabica. Jelikož jsem zvyklý, že by měl novinář ideálně umět napsat o všem, rozhodl jsem se jeho návrh přijmout. O jak těžký úkol půjde, jsem si však naplno uvědomil až o pár dní později, kdy jsem si ujasňoval, o čem budu konkrétně psát.
Moc toho nevykecat Nejsem žádný Dominik Landsman, jehož blog a kniha Deníček moderního fotra s nadhledem a zdravou dávkou cynismu popisují nástrahy otcovské role. A je tak doslova inspirací pro všechny fotry. Nerad se přiznávám, že jeho tvorbu příliš neznám. Tento měsíc ale dorazí do kin filmová komedie Deníček moderního fotra, takže to budu moct alespoň částečně napravit zdaleka nejen já.
Tento článek využívám jako příležitost podělit se o pár svých osobních „předotcovských“ postřehů, protože se rovněž nacházím v unikátní životní fázi. Mám doma manželku v devátém měsíci těhotenství. A v čem tedy spočívá zmiňovaná výzva? Napsat článek zábavně a pokud možno neprozradit příliš osobních věcí. A v neposlední řadě také nepapouškovat notoricky známé věci.
Těhotenské focení
Každej správnej moderní nastávající fotr se musí se svou milou a jejím bubnem hlavně nechat kvalitně vyfotit. Toho, jak si onu „kvalitu“ někteří lidé vykládají, jsou koneckonců plné sociální sítě. Když jsem proto minulý týden dorazil s manželkou k jedné fotografce do Řep, abychom mohli po krátkém posezení s vizážistkou vyrazit do hostivické aleje na focení, měl jsem v hlavě odstrašující obrázky zkřížených prstů na těhotenských pupících a fotografie kluků poměřujících si s partnerčiným břichem své pivní mozoly. Musím ale uznat, že jsem byl opět docela příjemně překvapen. Fotky jsem sice ještě neviděl, ale až na nějakou tu klišovitou procházku alejí jsme se s manželkou úspěšně propózovali až do konce. Jen ten hmyz nás mohl méně žrát. Není nic horšího, než když pózujete a nemůžete se podrbat.
Jít, či nejít, o to tu neběží
Že by měli chlapi chodit k porodu, aby nepřišli o zážitek, okolo toho se v posledních letech nakecalo dost a dost. Podvědomě jsem tak nějak tušil, že mě to, pokud bude vše zdravotně o. k., rovněž nemine. V mém přesvědčení mě ale utvrdil až předporodní kurz, na který jsme před pár týdny vyrazili s manželkou do jednoho středočeského městečka. Kdybych měl stručně popsat, o co vlastně jde: Sejdete se s několika dalšími dvojicemi, v našem případě jsme byli celkem čtyři páry, a pak máte celý den takovou menší nalejvárnu, místy ne nepodobnou přípravným kurzům na vysokou školu či přijímačky z biologie.
Na začátku si nás jeho šéfka rozhodila do týmů mužů a žen. Patrně aby si prověřila nejen naše přirozené role v kolektivu, ale také naše obavy s nadcházejícího porodu. Ženy po krátké poradě popsaly celý arch papíru nejrůznějšími body, aby jimi následně de facto pokryly již připravenou osnovu kurzu včetně poporodního chodu domácnosti i obav z nedostatku jídla v nemocniční kantýně. My muži jsme měli naopak hotovo hned. Shodli jsme se totiž na tom, že se bojíme dvou věcí. Toho, že nám ve chvíli, kdy bude potřeba ženu odvézt do nemocnice, selže auto. A také toho, jaké obavy se „naučíme“ na kurzu, který máme před sebou.
Musím ale uznat, že to nakonec nebylo tak strašné. Video se španělskou maminou rodící do kádě, zatímco ji u toho sleduje polovina vesnice (měla prý velkou rodinu), bych příště rád vynechal. Dozvěděl jsem se ale naštěstí taky kupu fajn věcí, které by mě nebavilo studovat. Třeba to, že mají čeští zdravotníci při své práci tendenci spěchat a porod urychlovat i tehdy, kdy jde vše, jak má. Nad vaší milou je tedy potřeba v nemocnici držet stráž. A také se připravit na hromadu otravného papírování.
Pavel, nebo Pavla?
Asi nejčastějším dotazem, který mi jako budoucímu fotrovi lidé pokládají, je klasicky termín porodu a jméno. V případě druhé možnosti je odpověď krapet složitější, protože se s manželkou chceme nechat do posledního momentu překvapit s pohlavím. Navíc se již několik let shodujeme jen na jméně pro holčičku, zatímco u kluka musíme jeden druhému ustupovat. Mojí podmínkou je, aby se ve jméně objevilo písmenko „R“. Držte nám palce, ať je to zdRavý.
