U jezera Songshan totiž vyroste za rok unikátní město, centrála Huawei, která si vybírá to nejlepší ze starých dobrých časů - známé monumenty z Bologně, Granady a Českého Krumlova.
„Když jsem deset let spolupracoval s Číňany na bytové čtvrti v Šanghaji, řekli si, že vydržím všechno,“ přibližuje Karel Doubner, co mu projekt zajistilo.
Na České čtvrti v Šanghaji začal Doubner pracovat roku 2002, kdy Prahu navštívila delegace poslanců Čínské lidové republiky a zamilovala si atmosféru pražských nábřeží.
„Přes českého konzula v Číně Václava Jílka dostal investor Tu Hai-ming kontakt na dvacet českých architektů. Ty předtím získal Jílek přes Obec architektů během týdenní dovolené,“ říká Doubner.
„Asi za měsíc přijel investor do Prahy a navštívil jednotlivé architekty s tím, že preferoval ty, kteří pracovali na rekonstrukcích,“ přibližuje Doubner, jenž se podílel pět let na rekonstrukci Národního divadla jako kreslič.
Za další měsíc seděl v letadle do Číny s dalšími architekty, Petrem Frantou, Vladem Miluničem a Martinem Chválkem. Vraceli se už s podepsaným kontraktem s podmínkou, že budou budovy s historickými fasádami.
Fasády inspiruje kubismus, renesance, secese i baroko
Hlavní rozdíly šanghajské čtvrti jsou příliv, odliv, slaná voda a Žlutá řeka spíše připomínající špinavou Temži.
„Mám trochu obavy, jak budou budovy po padesáti letech vypadat. Číňané mají rádi nové věci a změnu, hned se všude objevovaly klimatizační jednotky,“ říká.
Podle něj je na Praze úžasné to, že není monotematická a střídají se tu různé druhy slohů, takže na „gotických kostech je barokní maso“. Obdivuje řadu tří domů (kubismus, moderna a pseudobaroko) v Karmelitské ulici, kterou počátkem minulého století navrhl Emil Králíček.
V šanghajské čtvrti tak jsou fasády inspirované kubismem, ale i renesancí, secesí a barokem.
„Ostatní architekti dělali spíš postmodernu a já se snažil o cvičení ve stylu, které se jim líbilo více, jsou zde uplatněna pravidla daného slohu. Pro ně byl postmodernismus nedokončený a nalepili na tyto domy plastové pták a kytky, což se tak úplně nepovedlo. To si u mých domů nedovolili,“ vzpomíná Doubner.
Byty musely mít balkony na škubání slepic
Při navrhování narážel na různé perličky. „Každý byt musel mít oproti těm českým balkon v kuchyni, protože si Číňané potrpí na čerstvé suroviny. Při stoprocentní vlhkosti a 40 °C jsou čerství jen živí tvorové a na balkoně mohou oškubat třeba slepici,“ vypráví o speciálních požadavcích.
Zároveň musel obhajovat šestipatrové budovy, které se více hodí pro historické slohy. Normální tam jsou budovy třicetipatrové.
Musel se vypořádat i s číselnou pověrčivostí Číňanů. „Číslo čtyři zní stejně jako smrt. Milují číslo devět. Ale při převozu kopií barokních soch se jich do kontejneru vešlo jen osm. Musel jsem to nakonec vyřešit tak, aby jich bylo devět,“ usmívá se.
Sochy na mosty bez náboženských motivů vyřešil nakonec replikami soch Vlastností od Matyáše Bernarda Brauna z Kuksu.
„Původně chtěl mít na mostech investor sochu Švejka, Pavla Nedvěda a mě,“ dodává.
Dále naráželi na jazykovou bariéru. „Ale když nám přijela překládat Hana Stejskalová-Kimanová, sinoložka ve druhé generaci s blond vlasy, vše se zrychlilo a bylo snazší cokoliv domluvit. V Šanghaji totiž panuje matriarchát a ženy jsou více respektovány,“ říká.
Strážce streamu
