„Většina mých povídek se odehrává v Praze. Znám ji ze všech měst na světě nejlíp. Nikde není tak krásně,“ říká pro deník Metro Dočkalová.
Kdy jste se rozhodla, že napíšete knihu?
Všechno začalo před více než rokem, kdy jsem sebrala odvahu a na Facebooku sdílela jednu svou povídku. Měla strašně moc pozitivních ohlasů a lidé, především ženy, po mně chtěly další. A pak další. Některé z povídek však měly otevřený konec, takže se čtenáři dožadovali pokračování. V prosinci minulého roku jsem se proto rozhodla ty nejoblíbenější dokončit a vymyslela ještě pár nových. Upřímně, do poslední chvíle jsem nevěřila ani tomu, že bych knihu někdy dopsala. Ale světe, div se, nedávno se to podařilo.
Vaše knížka je o partnerských, rodinných i pracovních vztazích, které procházejí krizemi v ulicích Prahy. Proč právě zde?
Procestovala jsem už spoustu měst, ale nikde není tak krásně. Člověk si toho začne vážit až ve chvíli, kdy musí žít jinde. Z Prahy jsem před lety odešla kvůli studiu, a když jsem se vrátila, připadalo mi, že se na ni dívám úplně jinýma očima. Podle mě se také našinec lépe ztotožní s pražským prostředím, než když budu psát třeba povídky z Bonnu, který znám také velmi dobře.
Jak byste popsala čtenářům váš tvůrčí proces?
Proces je pro mě hodně vznešený výraz. Spočívá totiž v tom, že buď mám náladu psát, anebo ne. Když ji zrovna mám a chce se mi pustit do povídky, píšu. Nijak zvlášť dlouho nepřemýšlím nad tím, o čem bude. Zkrátka začnu první situací, která mě napadne, a píšu a píšu a při psaní mě teprve začnou napadat různé situace. Dokud povídku nedopíšu, sama nevím, jak dopadne. Moje povídky jsou také hodně o dialozích. Ty posouvají příběh dál. Proto taky chci, aby byly co nejautentičtější, takové, jaké mohu vést já nebo vy, aby se do nich lidi začetli a nutilo je to číst dál a dál. Proto se nesnažím psát nijak vyumělkovaně. Jediný můj cíl je, aby moje kniha byla pro každého.
Myslíte, že se vám tento záměr daří?
Snad ano. Chodí mi spousta mailů a zpráv na sociální sítě, že dotyčný v životě přečetl maximálně jednu dvě knížky a nebavily je a že z té mojí je nadšený, protože je skutečně ze života. Snad na tom něco je.
Vaše blogy jsou profesionálně udělané. Je podle vás nyní sebeprezentace důležitá?
Oba své blogy jsem vytvořila sama. Pouze o použitá grafická loga se postaral můj partner – grafik, který pro mě vytvořil také ilustrace do knihy. Sebeprezentace je neskutečně důležitá. Když hned napoprvé nezaujme váš blog, Facebook nebo Instagram, lidé odejdou někam jinam a jen málokdy vám dají druhou šanci. Bohužel je už dnes blogů tolik, že lidé jsou jimi přehlceni, a tak je hodně těžké se v blogerském světě prosadit. Ale stejně důležitá jako sebeprezentace je motivace. Když vám chybí, dlouho u blogu nevydržíte, časem se na něj vykašlete. A to je chyba. Vytrvalost je hrozně důležitá.
Co vás nejlépe motivuje, abyste o svou vytrvalost nepřišla?
Lidé mi píšou, jak se jim moje prvotina líbila, a ptají se, kdy napíšu další. Že je kniha přivedla na můj blog, kvůli kterému pak probděli při čtení všech mých článků mnoho nocí. Ani snad nejde vysvětlit, jak moc mě tyhle zprávy nakopávají. Občas se sice najde ně- kdo, kdo má potřebu mé texty shodit nebo mě rovnou urazit. Na to si ale buď zvyknete a neřešíte to, nebo vám tito lidé totálně podkopou sebevědomí a už nikdy nic nenapíšete. Já jsem v tomhle naštěstí dost splachovací. Navíc když jde o kritiku, z níž si něco beru a pomůže mi posunout se v psaní dál, ráda s tím člověkem diskutuju a nakonec najdeme společnou řeč.
Co děláte, když zrovna nepíšete?
Chodím do práce jako většina z nás. Když to jen trochu jde, cestuju. Ráda také sleduji filmy, čtu a poslouchám příběhy. Kohokoliv. Koneckonců potřebuju náměty k přemýšlení a psaní.
