Obávala jste se nákazy?
Jsme zvyklí na infekce i superinfekce. Věděli jsme, že když z nás vytvoří extra covid pracoviště a budeme mít všechny pomůcky, bát se nemusíme. Paradoxně jsem se tady v tom našem „covid housu“ cítila bezpečně. Věděli jsme totiž, do čeho jdeme. Určitě to bylo těžší třeba pro praktické doktory v ambulancích, kteří na začátku neměli dostatek ochranných prostředků.
Hodně se debatovalo, že covid-19 je jen „obyčejná“ chřipka.
O pacientech, které jsem tu měli – a některé z nich jsem zažila odcházet ze života – bych spíš řekla, že zemřeli s covidem než na covid. Ale je to můj osobní pocit, nejsem odborník. Jenže opravdová chřipka totálně smete i mladého člověka. Takže uřekla starších pacientů je to velký problém. Covidem tu byli nakažení jak starší lidé, kteří už měli nějaké další komplikace, tak mladší, ale také se sníženou imunitou a chronickým onemocněním. Co jsem v době největších opatření vnímala citlivě, to bylo omezení návštěv. Lidé zvenku neměli ke svým nemocným povolený přístup, ale někteří byli tak vystrašení, že se báli i telefonovat, že chytí nákazu přes mobil. To už bujel strach až nepatřičně.
Jaké bylo umírání? Co reakce pozůstalých?
Jak jsem řekla, z mého pohledu umírali lidé s covidem. Jejich blízcí ani smrt na virus nesváděli, věděli, že ti lidé mají jiná vážná onemocnění, a s jejich odchodem tak či onak počítali. I když ne každý má povahu doprovodit blízkého v jeho konci, nemožnost ho navštěvovat v posledních okamžicích byla pro ně nejhorší. Pro rodinné příslušníky i pro umírající. Samozřejmě máte techniku, můžete zapnout kameru na tabletu, ale co tam uvidí ten zdravý na jedné straně a co bude vnímat ten odcházející tady na lůžku? Tím držení za ruku nenahradíte. My jsme tady s těmi lidmi na konci jejich života byli. Vím, že lidem také chyběla možnost zúčastnit se pohřbu, počty osob na nich byly omezené. Je to rituál, jímž se s odchodem blízkého člověka vyrovnáte, a když ho nemáte, není to snadné.
Jací byli pacienti, u nichž byl průběh nepříliš komplikovaný?
Musím je zpětně pochválit. Pacient je obvykle sebestředný, někdy hodně náročný. Když jsme je přijímali, vysvětlovali jsme jim, že nějaký čas vždycky trvá, než se po nástupu do služby převlečeme do všech vrstev. Že když na nás zazvoní, nepřiběhneme do minuty, že to může trvat třeba deset minut. Chápali to, přišlo mi, že si nás víc váží, že jsme se k nim neotočili zády, že se k nim nebojíme chodit. Teď se to už zase vrátilo k normálu.
Zmínila jste oblékání do ochranných obleků. Byl život v nich obtížný?
Ještě že nebylo léto. Já jsem docela zrychlený člověk, musela jsem se naučit, že když na sebe navleču oblečení, ochranný oblek, vezmu si respirátor, roušku a ještě štít, musím tak třicet minut počkat, než si zvyknu, než se tělo zadaptuje, než začne fyzicky pracovat. Někdy jsem ale pod štítem měla až klaustrofobické pocity, navíc pod ním všechny zvuky strašně rezonují. Samozřejmě problém byl při komunikaci s těmi seniory, kteří už hodně špatně slyšeli.
Jste teď opatrnější? Zodpovědnější vůči vlastnímu zdraví?
Víte, zdravotník o svém zdraví přemýšlí až na druhém místě, na prvním je zdraví pacienta, tak to mezi námi funguje. Mně teď spíš vadí, že i když stále platí povinnost nosit roušky v nemocnicích, narazíte v čekárně na třicet lidí a roušku má jen jedna stařenka. Zatímco ti mladší si už ústa nezakryjí. To mi dost vadí.
