Přiznám se, že první dny po ruském útoku jsem nevěřil, že Kyjev nepadne a Rusko nevyhraje. Určitě jsem nebyl jediný, koho pak ukrajinská houževnatost a odpor překvapily. Vy jste nezaváhal?
Nezaváhal a řeknu proč. Dobře se vyznám v ukrajinských dějinách. Bohužel na Západě, ještě před invazí, jen málokdo znal do hloubky naši historii. Teď se to naštěstí mění.
Kdybychom znali vaše dějiny lépe, co bychom se dozvěděli?
Rusko se snaží Ukrajinu zničit už několik staletí. Vždycky bylo neúspěšné, Ukrajina se vždy ubránila. I teď jsem přesvědčený, že bude Rusko neúspěšné. Stejně jako před čtyřmi sty lety, před sto lety i teď. Bude to ale opět vyžadovat velké oběti. Ukrajina bude existovat.
Vybavujete si, že byste se v diplomatické škole učili, co dělat, když začne válka?
To nikoho nenapadlo ani v nejhorším snu. Určité zkušenosti jsem měl z roku 2014, kdy jsem působil jako mluvčí ministerstva zahraničí. Začaly boje na východě země a Rusko zabralo Krym. Nikdo vám v takové situaci neporadí, co máte dělat a říkat, když soused okupuje kus vašeho území. A navíc proti vám rozpoutá informační válku. To jsem jako tiskový mluvčí musel řešit hned na samém začátku. Až Ukrajina zvítězí, zahraniční diplomaté se budou od našich diplomatů učit z těchto nabytých zkušeností. Takové zkušenosti, jaké mají naši diplomaté a jaké má naše armáda, takové nikdo další nemá. Jsem přesvědčen, že to, co Ukrajina dělá, bude jednou ve vojenských i diplomatických učebnicích.
Dostal jste se po 24. únoru domů?
Nedostal. Nebylo kdy.
Teď vás čeká návrat. Nemáte trochu strach, až uvidíte výsledky války na vlastní oči?
Sleduji denně, co se u nás děje, mám tam rodiče. Jistě, nezažili jsme s manželkou na vlastní kůži sirény každou hodinu, to musí být stresující. Ale doma je doma. Těšíme se. I pro velvyslance platí, ať pracuje v sebekrásnější zemi, ať je mu tam příjemně, vždycky si musí pamatovat, kde je jeho rodná zem.
Bude to mít váš nástupce v Česku snazší, nebo těžší? Přece jen přijde v době, kdy už hlavní vlna solidarity opadla.
Těžko říci. Nevíme, co nás čeká a kam bude ruská invaze směřovat. V každém případě práce bude dost. Věřím ale, že vztahy mezi Ukrajinou a Českem jsou nyní na takové úrovni, že nehledě na osobnosti, pomoc a pochopení jsou a budou vždy oboustranně hodně vysoké.
Co novému ambasadorovi poradíte? Měl byste něco speciálního?
Je zaběhnutou praxí a zvykem, že při výměně velvyslanců konzultuje nový ambasador se starým zkušenosti z práce. To je standardní postup v naší profesi. Jistě řadu postřehů sdělím. Všechno se ale předat nedá, každý musí získat své vlastní poznatky.
Když jste v roce 2017 přijel, od začátku jste Česko přesvědčoval, že válka už na Ukrajině probíhá. Že to není jen nějaký místní konflikt. Bylo to obtížné?
Máte pravdu, nebylo to snadné. Snažil jsem se o to a doufám, že se mi už před 24. únorem letošního roku v tomto směru něco podařilo. Musím ale přiznat, že roky před současnou invazí lidé v Česku Ukrajině moc pozornosti nevěnovali. Pokoušel jsem se vaši veřejnost seznamovat s tím, co se na východě Ukrajiny děje, přesvědčit lidi, že musíme používat správná slova, správné pojmy. Vždyť i teď stále někteří lidé v Česku, včetně některých politiků, tvrdí, že žádná válka není. Stejně tak v roce 2014 nikdo nechtěl konflikt nazývat válkou. Mnoho novinářů tehdy bohužel používalo termíny, které se snažilo do veřejného mínění a médií vnášet právě Rusko, nebo v lepším případě označovali ruské okupanty za „povstalce“ či „proruské separatisty“ a válku ostýchavě nazývali „konfliktem“. Snažil jsem se to změnit. Teď už o válce pochybuje málokdo, je zřejmé, kdo je agresor a kdo oběť, kdo vede spravedlivý boj a kdo je okupantem. Je to ovšem za obrovskou cenu pro moji zem.
Narodil jste se v roce 1968. Velvyslancem jste v zemi, která nemá na toto datum příjemné vzpomínky. Pokaždé v tom bylo Rusko. Nenapadlo vás, že je to prokletý rok. Že vás ta číslovka dostihla?
Před pár lety jsem napsal článek pro Respekt pod názvem Moje osudové české osmičky. Každá osmička, nejen 1968, ale i 1978 a 1988, byla pro mě nějak vztahem k Česku poznamenána, pokaždé mě s vámi toto číslo spojovalo. Moje manželka se také narodila v roce 1968. Její otec, známý fyzik, v roce 1968 proti okupaci vaší země protestoval. Až do rozpadu Sovětského svazu nesměl cestovat do zahraničí. Okupace Československa byla pro naši rodinu i osobní tragédií.
Z některých vašich vystoupení a prohlášení po 24. únoru 2022 jsem měl dojem, že se v nich víc promítá Jevhen Perebyjnis jako člověk než jako diplomat. Především u protestu ohledně ruského filmu na festivalu v Karlových Varech. Ale to je asi jen dojem, nebo ne?
Samozřejmě, že nejsem robot, jsem i člověk, nejen diplomat. Mám i svoje osobní názory. Když něco říkám, tak to vždy říkám jako zástupce Ukrajiny. I v případě dopisu prezidentovi filmového festivalu v Karlových Varech. Mimochodem, všude se psalo, že jsem žádal, aby byl ruský film stažen. Nic takového v dopise nebylo. Jen jsem podpořil dopis ukrajinských režisérů, kteří se několik dní předtím na festival obrátili. Napsal jsem panu Bartoškovi, proč si myslíme, že není fér ruský film promítat. Překvapuje mě, že v civilizované společnosti ještě pořád musíme vysvětlovat tak základní věci. Po tom, co Rusko udělalo Ukrajině v únoru 2022, jsem si myslel, že je samozřejmé, aby bylo izolované v každé oblasti. V ekonomice, ve sportu a v kultuře. Rusko totiž nyní využívá k propagandě všechno, to bychom si měli uvědomit. Co je ruská kultura, to jsme viděli a stále vidíme, když Rusové bombardovali ukrajinská města, když zabíjeli lidi v Buči. Ale nejde o uměleckou hodnotu toho filmu, jak se snažili argumentovat organizátoři festivalu. Snímek je financován z ruského státního rozpočtu. Neumím si představit, že by za druhé světové války někde promítali filmy financované hitlerovským režimem. Myslím si, že současný ruský režim je v některých případech horší než ten bývalý nacistický v Německu. Stejně tak si myslím, že je hanebné, že ruský režisér Nikita Michalkov, který je vlastně ideologem toho vraždění, je stále držitelem čestné ceny festivalu.
Pozvali vás na festival?
Ne, pozvánku jsem od nich nedostal.
Pokud jste mívali čas a chtěli si odpočinout, projít se, kam jste v Praze s vaší paní vyrazili?
Centrum Prahy, výhled z Karlova mostu na Pražský hrad, to nás vždycky fascinovalo. Strávil jsem v České republice během svých tří pobytů dohromady víc než deset let. Praha mě nikdy nepřestala uchvacovat svou magií. Dokázali jsme se tímto městem toulat hodiny, pokud k tomu byla příležitost. To nám určitě bude scházet.
Budete si i nadále udržovat češtinu?
Je to vedle angličtiny můj další pracovní jazyk. Získal jsem v Česku mnoho přátel, kontakty si budu udržovat, moderní technologie to naštěstí umožňují.
Máte nějaký koníček? Někdo sbírá známky, jiný chodí na ryby. Co vy?
Přiznávám, že na vedlejší záliby jsem neměl ve funkci ambasadora moc čas. Dovolenou jsem neměl víc než tři roky. Byly totiž události, které mi to neumožňovaly už dlouho před invazí, pak tu byl covid a další povinnosti. Letos už vůbec ne. Pracoval jsem, jak se obrazně říká, dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu. Rád cestuji, ale to v posledních letech nešlo. Snad se mi k tomu po našem vítězství naskytne příležitost.
