Libor Fojtík se účastnil velkých potlachů, ale fotil i každodenní život v osadách. Nebyl v některých případech problém do uzavřené komunity proniknout? „Vzhledem k tomu, že jsem v trampské rodině vyrostl, tak jsem žádné těžkosti nezaznamenal,“ říká Fojtík. Úvodní snímek pochází ze setkání na proslulém pietním místě Zlaté dno v Brdech. Trampové sem chodí vzpomínat na mrtvé kamarády.
Tramping se před více než sto lety zrodil jižně od Prahy, v hlubokých kaňonech Sázavy a Vltavy a opuštěných brdských hvozdech. Fojtík se ale vydal i do míst, která si lidé s tímto ryze českým a slovenským fenoménem tolik nespojují. Fotografoval třeba na Kokořínsku, Plzeňsku, v Moravském krasu a Beskydech. Minout ale samozřejmě nemohl údolí „Velké řeky“, jak trampové přezdívali Vltavě. Na horním snímku je nejstarší trampská osada Ztracenka ležící nad Štěchovicemi. Spodní snímek pochází z druhého konce Česka, z osady Maniwaki ve Vsetínských vrších.
Libor Fojtík zaznamenal nejrůznější podoby trampingu včetně „indiánské odnože“. „Její vyznavači se neradi fotografují, chápu to. Do knihy jsem zařadil pouze dvě fotografie, aby bylo vidět, že i tato větev v České republice existuje,“ vypráví čtyřiačtyřicetiletý fotograf, jehož mile překvapilo, kolik mladých lidí dnes zase jezdí na vandr. Jedním ze symbolů trampingu je „tele“, tedy vojenský batoh využívaný v první světové válce (snímek vlevo). Na fotografii nahoře jsou přípravy na potlach brněnské osady Karabina.
