Uznávám výtky některých návštěvníků facebookové stránky Stará Praha krásná, že snímek Stalinova pomníku na Letenské pláni by slušel jiné Praze, než staré a krásné. Ale člověk musí vždy volit místo, kde doufá, že fotku nebo informaci nabídne co největšímu počtu zájemců.
Netušil jsem, že z rodinného archivu kinofilmů pověstnou monstr sochu nevydoluji. Ale přece jen jsem na jednu narazil. A rozhodně jsem nečekal tolik reakcí. Nemohu se o ně se čtenáři nepodělit. Někteří z diskutujících připojili i zajímavé souvislosti.
Kateřina Korešová diskutovala se zastánci bourání pomníků: „Jako Vám teď přijde na místě bourat umělecké výplody z dob pro Vás nedávných, ničilo se takhle i v historii, protože „ta nedávná“ historie ležela nástupcům, nebo komukoliv v žaludku. A co z toho vyplývá? Všechno, co bylo „nedávné a pro společnost nepříjemné“ je pořád součástí historie a jednou to historie bude. Ale historie se ztracenými jednotkami. Když utečeme od sochařského řemesla, Marie Terezie například nechala zničit kompletní část Desek zemských, ve kterých byly záznamy z dob Karla Albrechta a Ferdinand II. pro změnu z dob Fridricha Falckého. To je sice hezké, že zlikvidovaly jejich „tehdejší bolístky a zlo“, ale, krucipísek, pramen jako pramen, kniha jako socha, pořád prostě pramen, jehož zničení je v rámci budoucí informační hodnoty dost fatální.“
Miloš Jelínek, jemuž byly výtky též adresovány, je ale nekompromisní: „Pomníky masovým vrahům fakt v Praze nemají co dělat. Nebo ještě takto... Kdyby se za 2. světové války postavil pomník Adolfu Hitlerovi, taky byste se na něj dnes chtěla dívat? Jsou pomníky a pak ještě „pomníky“... Prostě ne!“
Na jeho stranu se postavila i Hana Cintlová: „To bychom také mohli nechat všude busty a portréty Hitlera, třeba ve školách a na úřadech. Tenhle typ „umění“ poplatný masovým vrahům patří maximálně do muzea jako odstrašující příklad. Ale ve veřejném prostoru, kde to sloužilo jako pocta té dané osobě nebo hold zvrácené ideologii, to nemá co dělat. Vžijte se do lidí, kterým tenhle režim někoho zabil na hranicích, zavřel tátu do kriminálu, sebral a znehodnotil, co patřilo jejich předkům, zakázal dětem vystudovat, šikanoval je nesmyslnými výslechy... Mít v rodině takovou zkušenost, tak by se mi tedy dost špatně koukalo na panorama hlavního města s takovým „uměním“. Nebo být z rodiny, kde se půlka lidí nevrátila z koncentráku, a koukat ve frontě na poště na bustu führera.“
Věra Beránková přidala vzpomínku. Pamatuje jak odhalení, tak likvidaci „fronty na maso“. Ale vybavila si i na randění na Letné…
Ani Jana Witta by Stalina už na Letné vidět nechtěla: „Fronta na maso. Byl vidět z naší školy na Alšově nábřeží. Říkalo s, že jeho zbourání stalo víc než postavení. Jen by neměl patřit do Stara Praha Krásná. Možná Historická, abychom nezapomněli, že kam přijde Rusák, tam 100 let tráva neporoste. Abychom nezapomněli, že jsme žili pod jejich komandem a naštěstí se jich zbavili…“
