U vstupu do noclehárny je stolek s velkou rolí toaletního papíru a několika plastovými kelímky se zelenou tekutinou. Některým klientům, kteří jsou tu poprvé, hned na první pohled nedojde, že v nich není oblíbený peprmintový likér, ale mýdlo. Většinou na to přijdou vzápětí, ale už stalo se, že přišel bezdomovec a obsah kelímku zkušeně vyexoval.
„Dvě třetiny našich klientů tvoří mimopražští, přičemž čtvrtina ubytovaných tvoří cizinci,“ řekla deníku Metro zástupkyně ředitele centra Ludmila Tomešová. Nejvíce Čechů je ze severočeského a severomoravského kraje. Zahraniční část osazenstva tvoří podle Tomešové převážně Slováci, Poláci, Litevci a Maďaři.
Na záchod zde zřejmě chodí hlavně Ukrajinky.
Chodby jsou ponuré a špatně osvětlené.
Postele v ubytovně
Zastoupení mají také nocležníci z Konga či Ukrajiny, kterých ale údajně oproti loňsku výrazně ubylo. „Nemáme pro to vysvětlení. Loni jich tu bylo opravdu velké množství a museli jsme si dávat pozor, abychom se nestali ubytovnou pouze pro ukrajinské dělníky,“ nadsazuje Tomešová.
Sociálka mi nic nedala, tak jsem skončil tady
Zimní noclehárny využívá třeba sedmapadesátiletý Pražan Vladimír, který se ocitl na ulici před dvěma měsíci. Nyní dělí svůj čas mezi zimní ubytovnu, dvě teplá jídla denně, která dostane zdarma ve středisku pomoci, a pobyt v supermarketu či knihovně, kde si dobíjí telefon.
Vladimír X. byl kdysi pokladním. Přes den se pohybuje poblíž obchodního centra v Letňanech, kde si na záchodě dobíjí mobil. V ubytovně jsou totiž zástrčky zaslepené.
„O zaměstnání jsem přišel na konci loňského roku a od té doby jsem bez koruny. Sociálka mi zatím nedala nic, ačkoliv už jsem poslal několik žádostí,“ stěžuje si Vladimír, který se netěší na konec března, kdy se zimní ubytovny zavírají. „Uvidíme, co bude dál. Předtím jsem pracoval jako pokladní v supermarketu, přes agenturu, tedy ve více z nich, tak se třeba podaří práci najít,“ dodává smutně. Co si nemůže vynachválit, je i pražské středisko Naděje u Bulhara, kam si chodí dvakrát denně pro něco k snědku. „Na jídlo si nemůžu stěžovat. K snídani je obvykle pečivo s máslem či marmeládou, občas ho vystřídá buchta. Na oběd jsou obvykle těstoviny s nějakou omáčkou,“ pochvaluje si nabízenou stravu.
Na ubytovně je dobrá parta, úlety máme jen občas
Přístřeší na noc vyhledává také 64letý Jan Čáp s trvalým bydlištěm na Trutnovsku. Toho do tísnivé životní situace dostaly problémy s alkoholem. „Na ulici jsem se dostal vlastní blbostí, co jiného. Byl jsem řidič a měl jsem bouračku, po které se mi rozhodila psychika. Pak jsem začal trošičku víc požívat,“ tvrdí muž, který se v teplejších měsících živí sezonními pracemi na stavbách.
Jan Čáp byl řidičem z povolání, ale zničil ho alkohol.
„Přes zimu je sice možnost přivýdělku přes agentury, jenže když nemáte pořádné zázemí, spíte jen na jedno oko, a pak nemůžete do práce přijít ani trochu soudnej. Člověk pak není odpočatej, je nervózní a výsledek pak nestojí za nic,“ hájí se Čáp. Podle něj je na ubytovnách nejlepší parta. „Každý máme občas nějaký ten úlet, ale všechno je v rámci možností v normě,“ dodává spokojeně.
