Jak se to namane, že teenagerka zahoří k Seifertově květnaté poezii?
To by mě taky zajímalo! Tehdy jsem poprvé navštívila Prahu a úplně se do Seiferta zamilovala, ačkoli jsem ne- uměla slovo česky. Ale zakousla jsem se a začala ty básně překládat se slovníkem v ruce. To byly okamžiky, kdy jsem se rozhodla, že se chci stát literární překladatelkou a jednoho dne žít v Praze.
Jak vás, absolventku bohemistiky na lublaňské univerzitě, stověžaté město přivítalo?
Dost brzy jsem si vyvinula závislost na kavárenském způsobu života. Nejprve jsem vegetovala v Meduze na Vinohradech a později v Café Sladkovský ve Vršovicích, které se brzy stálo mojí kanceláří a „jediným skutečným domovem“. Jinak jsem se v Praze stěhovala docela často – z bytu na Koněvově s trvale rozbitým bojlerem do podnájmu s průchozím pokojem na Moskevské až po podzemní byt se záhadnou zahrádkou v Nuslích, který vypadal jako tradiční pivnice a byl kdysi používán jako scéna na natáčení pro pornoprůmysl. Skončila jsem ve svém malém bytě na Vinohradech, nad bývalou Meduzou, kde to všechno před deseti lety začalo.
Jak velký to byl tehdy v roce 2009 kulturní šok?
Žít v Praze je jako žít v divadle. Zároveň to často připomíná pohodlné vznášení na vodě, která vás pomalu odnáší. Život je zde někdy až nebezpečně snadný. Dnes už to bohužel kazí bláznivé zvyšování nájemného. Já však měla to štěstí, že jsem se mohla dost bezstarostně nechat unášet krásou a zamilovat se do přísných prodavaček v pekárně Zoulek na Karláku, do nejsympatičtějších vietnamských majitelů večerky Linda na Bruselské a do baru Bar na Krymské s nejschopnějšími multitaskingovými barmany na světě. Ale víte, co miluju úplně nejvíc? České dědečky s jezevčíky na jejich každodenních procházkách, všechny ty lidi, kteří čtou v tramvajích (tolik čtenářů jsem jinde nikdy neviděla), a taky ty, kteří se nevzdávají nošení ponožek v sandálech, ba i když si z nich celý svět dělá legraci. Mimochodem, ano, souhlasím, je to praktické.
Jak vám sedí česká mentalita? V čem se liší od slovinské?
Moc se mi líbí, že Češi nekladou takový důraz na to, jakou člověk dělá práci, čím se živí. U stejného stolu se baví underground básníci, právníci, firemní zaměstnanci, univerzitní vědci a hrobníci a je to v naprostém pořádku. Nic takového jsem ve Slovinsku nezažila. V jiných věcech jsme si často i dost podobní – přijde mi, že si jak Slovinci, tak Češi o sobě rádi myslíme, že jsme horší, než jsme, hodně se porovnáváme s ostatními a rádi zdůrazňujeme, jak náš národ obstál (sice trochu vnitřně zlomen) ve všech dějinných testech. Všichni si myslíme, že náš jazyk je těžké se naučit (což je pravda). A také sdílíme přesvědčení, že alkohol je tím nejlepším lékem. Jinak ale mezi námi vidím více podobností než rozdílů. Možná je to tím, že čím více lidi poznáváte, tím více si uvědomujete, že jsme v podstatě všichni stejní. Anebo je to možná také tím, že jsme vyrostli se stejnými večerníčky – s Rákosníčkem, Krtečkem, Patem a Matem, Maxipsem Fíkem. A za to jsme vám opravdu vděční!
Co čeština, čím je pro vás moje mateřština zajímavá, výjimečná?
Slovincům čeština většinou připomíná jazyk vymyšlený pro děti. Je trochu legrační. My Slované si často myslíme, že si navzájem rozumíme, ale pak z toho vznikají docela komické situace. Pokud chce Slovinec napodobovat Čecha, jak mluví, pravděpodobně řekne „nafoukej, blázínku“ a zemře u toho smíchy („nafoukat“ je ve slovinštině dost sprostý výraz pro pohlavní styk a „blázínku“ je jednoduše zkomolený nesmysl). Češi si, naopak, dělají legrace z nálepek „Otrok v avtu“ (Dítě v autě). Podle mě je česká gramatika dost neobvyklá (ve srovnání s ruštinou, kterou jsem také studovala). Ruština mi přijde o dost logičtější než záhadná čeština, plná výjimek a různých významů. Považuji češtinu za jedinečný a velmi zajímavý slovanský jazyk. Co je také skvělé a zvláštní, je obecná čeština. Ve slovinštině nic takového neexistuje a to je často ten největší problém, se kterým se setkávám při překládání současné české literatury.
Na čem pracujete?
V pražském nakladatelství Rubato vyjde překlad románu Levitan slovinského klasika 20. století Vitomila Zupana, který jsme přeložili spolu s Petrem Janušem. A pak se pustím do překladu Teorie podivnosti Pavly Horákové. Do budoucna (spíš do konce života) chci přeložit taky díla Michala Ajvaze, tetralogii Kde lišky dávají dobrou noc Chaima Cigana, taky poezii Ivana Blatného... Pokud ve Slovinsku na to všechno najdu nějaké dobré a ochotné nakladatelství, samozřejmě. Je to vždycky trochu boj, ale zatím mám na to dost síly a trpělivosti. Zatím.
Strážce streamu
