Jak vypadá v kostce celý proces vyhledávání vhodných míst pro filmování?
Na začátku je požadavek produkce. Filmaři většinou pošlou scénář a referenční fotografie, jak by si scény představovali, pokud už nemají částečně výběr, například známé objekty v Praze, jako je Národní muzeum, Rudolfinum, Národní divadlo a podobně. Ze scénáře si vypíšeme typy lokací, například starší vila, starší zařízený byt a podobně. Z archivu, případně z dalšího průzkumu, kdy se dohledává to, co nemáme již v našem archivu, pak zašleme základní nástřel.
Je složité hledat stále nová místa, aby se neopakovala?
Praha, Státní opera, centrum Prahy, to se opakuje stále dokola. Ale pak bývají požadavky typu prvorepubliková secesní vila, statek u lesa, dům na kopci se stromem v popředí a k tomu železniční trať. Něco je základ, který se opakuje, ale pořád potřebujete nová místa.
Můžete popsat hledání něčeho, co ještě nemáte v portfoliu?
Hledáte na internetu na serverech jako Urbex nebo Opuštěné domy, street view, obvoláváte architektonická studia, realitní kanceláře, správcovské firmy, radnice, kamarády filmové architekty, spřátelené lokační firmy. Když už si nevíte rady, končí to jako detektivka, ve vesnické hospodě, kde se u pípy mezi pivy zmíníte, co potřebujete, a občas se štamgast ozve – jo, takové pole je nahoře u lesa. Vyptáváme se taky fořtů, voláme na povodí.
A když už si nevíte rady?
Kolikrát to skončí u takzvaného osevu nebo jak my říkáme „na jehovistu“. Obešlete dopisy a e-maily, jdete do terénu a ptáte se dům od domu.
Složité je asi poskládat interiéry a exteriéry tak, aby se nemuselo přejíždět půl dne z místa na místo po republice.
Ideální je, kdyby se na Václaváku dalo natočit centrum velkoměsta, horská vesnice, tajuplný les. Samozřejmě že se hledí na to, aby nebyly časové prodlevy, protože u filmu víc než jinde platí, že čas jsou peníze. Když točíte daleko od Prahy, zvyšují se náklady o ubytování. Ideální je složit lokace tak, aby se daly točit uvnitř i venku a nemuselo se moc stěhovat. A do toho jdou pochopitelně požadavky herců na jejich čas, mají i jiné závazky. Také na to se bere ohled. Obecně platí, že filmaři mají rádi lokace, které jsou bezproblémové. Nemusí stoprocentně vyhovovat jejich původním požadavkům, ale v místě nejsou potíže s majiteli, obyvateli města nebo vesnice, s úřady. To je taky součást naší práce – nabídnout takové místo, kde se nebudete s někým přít, řešit problémy. Tahle skupina domů, tahle ulice je krásná, ale je to drahé, a tak se zálohuje levnější lokací. Nebo je místo ideální, ale není kde parkovat. Musíte vědět taky, jak tam jde v který čas slunce, aby scény na sebe navazovaly.
Je obtížné přesvědčit majitele objektů, bytů, polí a luk, aby svolili k natáčení?
Když si vyhlídnete rodinný dům nebo byt, je to zásah do intimní sféry obyvatele objektu. Je to pochopitelně jednání o ceně. Film chce co nejlevněji, majitelé zase chtějí vydělat. Za léta máme ale v mnoha případech nastavené vztahy s lidmi tak, že když nejsou doma, ale na chatě, tak nám jenom řeknou, že klíče jsou pod květináčem, že my už si zase nějak poradíme. Ale je to i vysoká psychologická. Když se bavíte s pánem, který váhá, odkazuje se na manželku, tam mohou být problémy. Protože se už stalo, že den před natáčením majitel volá, že manželka si to nakonec rozmyslela. Proto míváme záložní lokace. Taky musíte mít cit a sledovat, jak se majitelé lokací tváří během natáčení. Poznáte, že jim vadí, když se přetahuje, že už by to ten den nejraději ukončili. Pak musíte znát filmaře, znát je i podle nátury, jestli točí Asiati, nebo Američani, a dát jim slušně, ale jasně najevo, že ve čtyři se končí a přes to vlak nejede. Když ale před sebou máte třísetčlenný štáb a vteřina filmu vychází na desetitisíce korun, to už musíte být hodně silný v kramflecích. Je nutné kočírovat filmaře, a nenaštvat si tak majitele domu, až se budeme chtít vrátit na jiné natáčení.
Kdy si můžete vzít dovolenou?
Míň se natáčí v zimě, to spíš vánoční reklamy. Taky proto, aby se nemuselo tolik svítit, aby nebyla zima. Ale teď máme diář plný až do roku 2020.
Týká se vás profesní deformace?
Jasně. Jdu ulicí, koukám po okapech, oknech – hele, tohle se bude hodit, tohle jsme minule hledali a nenašli. V lese vás zaujme pár stromů, kapradí, tak honem cvak, cvak, uložit polohu podle GPS.
Mech taky?
Jistě. Točí se přece i pohádky.
Pohled mrtvých očí Praha-Hlubočepy, Pod Žvahovem Čtyřicet let poté, co architekt František Stalmach vyprojektoval nad vltavským údolím rodinný dům pro svého známého, sekčního šéfa ministerstva dolů, se sem nastěhoval filmový štáb. Z vily se stal dočasný domov pro Slávku Budínovou a Jiřího Adamíru v detektivce Svědectví mrtvých očí režiséra Otakara Fuky. „Moji rodiče dostali dům jako dar od tatínkova tchána,“ vzpomíná František Dedek, sedmaosmdesátiletý bývalý lékař a také nadšený filmový amatér. Velký dům se jeho rodičům opravdu hodil, pan Dedek je totiž ze sedmi dětí! V dětství se tu odehrávala dobrodružství podle časopisu Mladý hlasatel. Strýcem Františka Dedka byl totiž malíř Jan Fischer, první ilustrátor Rychlých šípů. Ten klukům vymaloval například altán na zahradě, který jim ale nepřátelská klučičí parta zapálila. Častým hostem tady býval kameraman Miroslav Ondříček, soused ze stejné ulice. „S Mirkem jsme si tykali, zastavoval se tady na procházkách se psem, jeho syna Davida známe ještě jako malého kluka,“ říká František Dedek. Svědectví mrtvých očí se tu v roce 1971 točilo asi týden, interiér si filmaři postavili v ateliérech. Ale terasa, ze které pan Dedek například dokumentoval proměny údolí a Vltavy, když se stavěl Barrandovský most a Jižní spojka, posloužila ve filmu několikrát. Taky garáž a pohledy na vilu. „Pak si na nás ještě jednou vzpomněli s televizními Trapasy, přímo u nás v bytě, to tady byl Miloš Kopecký,“ doplňuje dějiny domu paní Olga Dedková. Cestovka, advokáti i zubní pasta Praha-Vinohrady, Helénská ulice, stomatologické centrum Honosná vila si zahrála v seriálu Specialisté i v sérii Živé terče, ve filmu Tři poldové a nemluvně, natáčejí se tu reklamy na zubní pastu. Oblíbené filmařské místo jako prvorepublikový interiér, advokátní kancelář a podobně. „V devadesátých letech tady sídlila Union banka, ještě předtím to byla soukromá vila židovské rodiny, která utekla ve třicátých letech před fašisty,“ rekapituluje dějiny frekventované lokace Jana Jurisová, manažerka DesignDentu. Před pár lety se do vily přijela podívat pětadevadesátiletá dcera původního majitele. Připomněla současným uživatelům, co v které místnosti původně bylo. Například nahoře, kde jsou ordinace, bývaly dětské pokoje, místnost, kde se v přízemí natáčí nejčastěji, bývala kuřárna. „Filmaři najedou, točí se jen o víkendech. Vymění nábytek, položí jiné koberce, doplní vybavení,“ říká Jurisová. Kromě advokátních kanceláří se vila mění třeba v sídlo cestovky, málem z ní bylo i anglické velvyslanectví v Moskvě. „Na to byla ale vila nakonec moc malá,“ rekapituluje Jana Jurisová. Netradiční policejní sídlo Zlatníky-Hodkovice, Innocrystal, coworkingové centrum Osamělý architektonický artefakt těsně u hranic Prahy. „Měla jsem schůzku s pánem, přesně mu popsala, jak se k nám dostane,“ popisuje příhodu Denisa Binjosová, manažerka centra. „Pán najednou volá, že zabloudil, že místo k nám dorazil k policejnímu krajskému ředitelství. To jste u nás, uklidnila jsem ho,“ říká manažerka Innocrystalu. Filmaři si totiž v tu dobu vyhlédli objekt jako netradiční Krajské ředitelství Policie ČR Olomouckého kraje. Hned dvakrát – pro Vodníka a Živé terče. Innocrystal nabídl budovu filmařům sám, aby se využila proměnlivá kapacita. Už se tu uvnitř i střílelo, zahraniční produkce si to uvnitř přestavěla pro nějaký western. Občas se tu mihnou i reklamní filmaři. „Lidé, kteří tu pracují, si už zvykli, někteří si dokonce v uniformách zahráli řadové policisty v Živých terčích,“ uzavírá Denisa Binjosová. |
