Lidé si vás nejvíce vybaví jako herečku. Začátkem roku šel do kin snímek Můj příběh. Hrajete v něm baletku, která je týraná svým manželem. Jaké to bylo film prvně vidět celý?
Zajímavé. Poprvé v životě se mi totiž stalo, že jsem na plátně neviděla samu sebe, ale nějakou cizí paní. Smála jsem se, fandila, dojímala k slzám. Velké emoce jsem měla hlavně proto, protože moc dobře vím, co všechno se dělo na place a jak náročné to místy bylo.
S odstupem času můžete hodnotit i reakce veřejnosti, jaké byly?
Ke mně se dostaly jenom ty milé, krásné a dojemné. Nejdůležitější pro mě osobně z pozice herce bylo, že mi diváci psali, že mi věřili. Jako bych nehrála, jako bych to žila. Já ani neumím hrát, takže to je velká poklona, že se dokážu do role vcítit natolik, že to diváky neruší a věří mi. A taky psali, že je důležité o tomto tématu mluvit nahlas. Plakali, smáli se... Co je víc, než filmem vyvolat autentické emoce?
Hodně se také mluvilo o vaší knize Prostor pro duši, kterou jste vydala vlastním nákladem předloni. V knize jste velmi osobní, nelitujete toho?
Nelituju nikdy ničeho, i když udělám chybu vím, že k tomu byl nějaký důvod. Poučení a odpověď přijde záhy. Další kniha je rozepsaná a jinak než, že si ji vydám sama, už fungovat ani nebudu. Zjistila jsem, že to je moje jediná možná cesta. Že riskováním hodně získám, že se hodně naučím, i když udělám hodně chyb, že mě to posune dál a naučí si víc věřit. Celý život sbírám materiál do knih a letos toho bude hodně. Ještě není ani březen a já už toho prožila od začátku roku tolik, že to nestíhám vstřebat. Podotýkám, že nic krásného to nebylo. Naopak... Velké a těžké zkoušky.
InformacePodrobnosti o přednáškách o poruchách příjmu potravy www.vzdelanizivota.cz. |
Ve společnosti se objevujete v oblečení, které jste sama navrhla. Chystáte se tomu nějak víc věnovat?
Ráda bych. Miluju módu a ještě víc mě baví věci, které nikdo nemá, které definují moji osobnost. Jsem ráda jiná v davu, kde všichni kopírují nějaký osvědčený model, aby náhodou neudělali nějakou chybu. Mně je naopak už jedno, co si pomyslí ostatní. Vím, že se můj styl nebude líbit všem a ani to není ten smysl. Nemůžeme být všichni stejní, ale můžeme být osobití a autentičtí.
Jste značně aktivní také na Instagramu. Zaznamenala jsem tam i případ, kdy vás až stalkovala jedna slečna. Změnilo toto váš přístup k této síti nebo způsob, jakým se tam prezentujete?
Prezentuju se pořád stejně: tohle jsem já, zažívám hezké věci, krásné akce, kde jsem hezky oblečená, učesaná, nalíčená, ale zároveň žiju úplně normální život, mám problémy, manželské krize, děti mě zlobí a já často padám únavou na hubu. Nic nemám zadarmo a všechno jsem si musela sama oddřít a jsem za to ráda. Protože jsem se naučila hodně věcí a nejsem na nikom a ničem závislá. Každopádně mě tato zkušenost se stalkerkou, kterou mimochodem nezastavilo ani trestní oznámení, vyškolila natolik, že budu víc opatrná, ne tolik důvěřivá, otevřená všem. Ale to je taky důležité: umět se chránit a postavit sám za sebe.
V příspěvcích se objevují vaše děti, někdy si skrz ně dobíráte svého manžela. Jak to rodina bere?
Dětí se ptám, jestli můžu, někdy souhlasí, někdy si sami vyberou fotku, někdy nechtějí a já to respektuju. Manželovi to občas vadí, občas ne. Pro něj je důležité, abych psala pravdu. Nefabulovala. A já si zase ráda ze všech i ze sebe dělám srandu. Nemám ráda lidi, co se berou příliš vážně. Takže když vidím, že jsme se dostali do nějaké srandovní nebo trapné situace, chci to sdílet, aby lidé viděli, že jsme taky obyčejní lidé.
Spojila jste se s Centrem Anabell a společně pořádáte besedy ve školách na téma poruch příjmu potravy. Sama jste trpěla bulimií. Jak jste se k projektu dostala a jak zvládáte vracet se k tomuto období?
Přednášky děláme pod vlastním projektem Vzdělání života, které vymyslel můj manžel. Období to sice těžké bylo, ale velmi zásadní pro to, abych se posunula dál, dozvěděla se něco o bolesti své duše, o touze po uzdravení, po celistvosti a nakonec nalezla samu sebe na dně té největší bolesti. Díky Bohu za to. Nyní mě jen tak něco nepoloží a nezlomí.
Jak to konkrétně funguje? Může si tuto besedu objednat ředitel školy?
Děti ze škol se sejdou na naší přednášce v kině. Jelikož na začátku promítáme dokument o Báře, která měla bulimii, tak je důležité, aby děti seděly před velkým plátnem a bylo to profesionální z naší strany. Přednášíme tři ženy: Bára, Míša, která 30 let trpí anorexií, a nakonec já. Moje přednáška je o naději, pocitu studu, strachu, ztrapnění a autentičnosti. Tím, že jsme si to všechny tři prožily, podáváme syrový výklad z první ruky. Děti ani nedýchají a na konci mají hodně otázek. Kdo nás může inspirovat víc, než ten, kdo si tím vším sám prošel, vyléčil se a pochopil, o čem to je?
Co vás nyní čeká?
Viditelně hodně velkých zásadních změn. Letos vyjde čtvrtá kniha, bude další film, s kolegyní Zuzanou Šulajovou vyrábíme nádherné šperky z neopracovaných, přírodních polodrahokamů a diamantů pod značkou adore, budu mít vlastní módní přehlídku své kolekce a plno přednášek. Jsem ráda, když se pořád něco děje a když můžu čelit výzvám a posouvat se na své cestě dopředu.
