Míšo, vy jste od mala s otcem zpívala. Posledních pár let o vás hudebně slyšet nebylo, kde jste byla?
Jezdila jsem jako host se skupinami Fešáci nebo Tučňáci, se kterými jsem měla tak dvacet vystoupení ročně. Zpívala jsem každý rok na festivalu Stodola Michala Tučného a to mi pokrylo moje hudební touhy. Jinak jsem se věnovala různým profesím – od novinařiny přes produkci po reklamní textařinu, kde jsem se vyčerpala. Tohle vyhoření mě přimělo změnit profesi. Teď máme s mužem zahradnickou firmu a velmi mě to baví.
To je tedy velká škála…
Ono to vypadá, že jsem nestálá, ale mě naopak hrozně baví zkoušet nové věci.
Říkala jste, že vás tatínek k hudbě nikdy nenutil, ale šlo se tomu doma vyhnout?
Nešlo, ale je fakt, že v pubertě jsem měla období vzdoru, kdy jsem u country otáčela oči v sloup. Na druhou stranu se mi líbily irské kapely, a když se na to koukám dnes, má to k sobě blízko. Pak jsem vzala na milost i country.
Jindro, předpokládám, že k prvotnímu setkání s Míšou došlo na Stodole Michala Tučného, když festival ještě existoval...
Právě, když jsme úplně začínali, tak první velký festival, kde nás pustili na hlavní pódium, byla Stodola. Spočítali jsme, že to bylo v roce 2013, o rok později proběhl poslední ročník té klasické a poté se přesunula do Lucerny.
A jak došlo ke spolupráci?
Dozvěděli jsme se, že letos byl vzpomínkový koncert v Lucerně zrušen, a přišlo nám to líto. Jednak ze sentimentálních důvodů, protože Stodola je pro nás krásná vzpomínka, a za druhé proto, že by Michalovy písničky letos nikde nezazněly. Tak jsme si řekli, že v rámci našeho turné pár skladeb zahrajeme. Zavolali jsme Míše, jestli by si s námi zazpívala, že by to celé dostalo nadstavbu.
Společně jste přezpívali písničku Spím v obilí, která není tak známá. Údajně je to vaše srdcovka, Míšo.
Je z alba Poslední kovboj, na té je dost tátových hitů a ty Spím v obilí trochu zastínily. Lidé, kteří poslouchají celé desky, ji znají. Měla jsem ji ráda už proto, že byla veselá.
Jindro, jak se vám písně od Michala Tučného zpívají?
Všichni ty písničky známe. Ale když jsem ho začal hodně poslouchat, zjistil jsem, jak výborný a osobitý byl zpěvák. Nesnažím se ho kopírovat, to by nešlo. Už jen proto, že on byl tenor a já jsem basbaryton. Myslím si, že duch zůstal zachován, ale zpěvem a instrumentací jsme tomu vtiskli jelení stopu.
Prakticky to bude na koncertech vypadat jak?
Budeme hrát naše písničky a do toho zařadíme s Míšou blok písniček jejího táty. Něco zazpíváme společně, něco Míša sama. Odhadujeme to na šest sedm písniček.
Jaké to je zpívat najednou s tolika chlapy, Míšo?
Je to skvělé, kluci jsou nabití energií, je s nima velká sranda a navíc mám dojem, že jsme stejná krevní skupina. Profesně už jsem byla jinde a říkala si, že pro mě všechno kolem muziky skončilo. Za pár let mi bude tolik, kolik bylo tátovi, když umřel, a přemýšlela jsem, jestli by nebylo zvláštní zpívat jeho písně déle než on.
Na to, že jste tolik nevystupovala, vás Jeleni moc nešetří. Nedávno jste s nimi zpívala v plné O2 areně...
Když jsme tam přišli a já jsem viděla našlapanou halu, tak mi trošku podklesly kolena. Ale pak jsem najednou cítila klid, až jsem začala propadat panice. Asi mi pomohl táta. Mám pocit, že když se dějou takový věci, sedí mi na rameni a hlídá mě. Já mu vždycky slibuju „Tati, prosím, pomoc, já už budu hodná.“
Co myslíte, budou s váma lidé zpívat?
Míša: Asi před pěti lety jsem zpívala pár tátových písniček s kapelou, která měla punkový publikum. Viděla jsem pod pódiem pokérovaný kluky, jak svlíkli trička, mávali s nima nad hlavou a zpívali se mnou. (smích) Jeleni mi pomáhají přiblížit tátovy písničky mladším generacím, které si už tátu nemůžou pamatovat.
Jindra: To bychom si právě přáli, aby ty písničky žily dál. Často se říká, že se vracíme k hudebním kořenům a toto jsou přece naše hudební kořeny. Všichni to zpíváme s kytarama u ohňů, akorát by bylo dobré, aby si lidé připomněli, jak důležitý to byl umělec. Když jsme poslouchali jeho nahrávky, které udělal v angličtině, to bylo svým vyzněním na úrovni Johnnyho Cashe.
Strážce streamu
