metro.cz

Počasí v Praze

12 °C / 23 °C

Úterý, 3. srpna 2021. Svátek má Miluše.

Větší foto
Kde domov můj? Soutěžní pořad České televize se vysílá od roku 2016. Aleš Háma je jeho jediný moderátor. | foto: ČESKÁ TELEVIZE

Jsem vlastně jen „ušatý reproduktor“, říká Aleš Háma

  17:30
Aleš Háma moderuje v posledním desetiletí už druhou vědomostní soutěž. Po Taxíku je teď několik let „maskotem“ pořadu Kde domov můj? Od pondělí do pátku zpovídá vždy tři odvážlivce, co vědí o Česku i o Evropě. Ani jemu se ale nyní nevyhne tvůrčí pauza kvůli koronaviru. Kromě televizního moderování mu odpadla i divadelní představení po republice. A tak si našel čas na popovídání v deníku Metro o tom, co se soutěžícími zažívá v televizním studiu.

Byli takzvaně nadupanější soutěžící v Taxíku, nebo jsou nyní v Domově?
Určitě v Domově, protože ti procházejí předvýběrem, aby byla záruka, že nějaké znalosti o naší zemi nebo Evropě mají, že jsou sečtělí. Ale z Taxíku si vzpomínám, že leckdy i náhodní cestující, ne ti, kteří se předem přihlásili, ze sebe dokázali sypat neuvěřitelné znalosti.

Z vašich komentářů, když zpovídáte účastníky, odkud jsou, se dá tušit, že vy sám máte Českou republiku docela dobře procestovanou. Protože často přidáte nějaký vlastní postřeh a zážitek.
Odmalička jsem jezdíval po vlasti s rodiči po horách, na vodu, pak od patnácti na čundr, potom s ochotníky, v současnosti s kapelou, se zájezdovým divadlem. Navíc mám tuhle republiku rád, takže v každém koutě mám nějaké kamarády a přátele. Na Českomoravské vysočině, na Pálavě, v Jeseníkách a Beskydech. Podívejte, už taky nejsem nejmladší, něco mám odžito, takže se dá předpokládat, že jsem už něco stihl procestovat. Ale mám i resty, moc silný v kramflecích nejsem na pomezí východní Vysočiny s Moravským krasem, mezery mám na Hlučínsku, Orlické hory taky nemám moc prochozené.

Soutěž Kde domov můj? asi proto sedí lépe těm starším, protože mnoho otázek je z těch, na něž znají odpověď i proto, že to bylo součástí jejich dětství nebo mládí.
To je jeden z faktorů každé vědomostní soutěže. Důležité je také štěstí, když dostanete otázku z místa, kde žijete. Kdo přijede ze Sušice, asi nemá problém určit, kde je Svatobor, pro někoho ze Vsetína to problém je. Ale uvědomil jsem si to, když jsme byli s rodinou ve Vysokých Tatrách – synovi jsem ukazoval, kde byly tehdejší zotavovny ROH. Když ve studiu dostane osmnáctiletý mladík dotaz, co je zkratka ROH, zřejmě to má těžší než člověk jako já.

Jak byste dopadl vy? Když otázku čtete, víte v tom okamžiku, aniž byste se podíval na odpovědi, jaká je ta správná?
Pokud mám být upřímný, u dvou třetin bych věděl, u jedné třetiny bych tápal. Já mám ale výhodu, že dostávám seznam otázek pro jednotlivé pořady dopředu, abych si je přečetl a věděl, jak reagovat, jaké k nim zvolit přípodotky, jak se říká. Takže si ty archy beru třeba i na zájezdová představení a v autě zkouším kolegyně Terezu Kostkovou nebo Nelu Boudovou či kolegu Petra Motlocha.

Jaké jsou ohlasy diváků, když je v otázce chyba? Nebo nepřesnost?
Párkrát k tomu došlo. Dobré je, když se to zjistí při natáčení, to se dá změnit. Natočí se to ve více variantách. Horší je, když už to zazní a jde to do vysílání. Vzpomínám si na otázku, v kolika letech zemřel Jiří Šlitr. Naše správná odpověď byla, že v padesáti, ale on zemřel v devětačtyřiceti. Těch e-mailů a komentářů na mém Facebooku, ani nebudu vyprávět. Zajímavé je sledovat, jaká je, či není kultivovanost takových zpráv. Někdo napíše: Pane Hámo, měl jste tam chybu. A někdo… Lidé si vůbec neuvědomují, že já jsem jenom ušatý reproduktor, mluvící hlava, že otázky nevymýšlím. Horší je, když vám někdo začne vyčítat, že vrchol Žďárských vrchů neměří tolik a tolik metrů, ale je o čtyřicet centimetrů nižší, ať se tam zajedu podívat, protože podle pramenů, kterými divák disponuje, to je tolik a tolik. A dotyčný o tom dokáže napsat třístránkový e-mail. Lidé mají holt někdy starosti.

Míváte pocit, že otázka už kdysi zazněla? Že ji nekladete poprvé?
My točíme jednu sadu přibližně sedm dní, ale mezi každým natáčením je den pauza. Za den se natočí čtyři díly, takže téměř jeden celý týden. Jistě, kolikrát mi v hlavě zní: aha, tady lektor při sestavování soutěžních otázek právě objevil České Budějovice. Jednou proběhne dotaz na to, kdy byly České Budějovice založené, pak v jiném pokračování chci vědět, jak se jmenuje věž na českobudějovickém náměstí, a do třetice – jaké dvě řeky mají soutok v Českých Budějovicích. Hlídat, jestli se náhodou otázka neopakuje, naštěstí nemusím.

Někdo dorazí do Prahy na natáčení z druhého konce republiky a vypadne hned v prvním kole. Je to lidem líto? Že se jim nezaplatí ani jízdné?
Když přijedou ze severní Moravy nebo Slezska vlakem, to ještě jde. Když se ale v současnosti trmácí po D1, tak to zamrzí ještě víc. To víte, že když se někoho zeptám, odkud je, on odpoví, že z Třince, a za tři minuty je venku, to jistě nepotěší. Všichni ale jsou obeznámeni s pravidly a vědí, co je čeká. Je na nich, jestli to chtějí podstoupit, nebo ne. Smutné to někdy bývá, když po letech soutěžení jen z obýváku u obrazovky a dlouholetém hecování od kamarádů v hospodě nebo kolegů v práci vypadnou tak rychle.

Na druhou stranu mají zážitek, o kterém mohou dalších deset let vyprávět kamarádům u piva.
Ale kolikrát jsou v této soutěži lidé, pro které to není premiéra. Já mám v uchu sluchátko, slyším, co si povídají i mimo samotné natáčení, protože už mají na sobě mikrofony. Šuškají si – já byl už čtyřikrát v Riskuj a dvakrát v AZ kvízu. Soutěživci, kteří si někdy mile přivydělávají. A občas se stane, že některý člověk hned po vstupu do studia zdaleka mává: „Byl jsem u vás v Taxíku!“

Vy sám jste soutěživý typ?
Vůbec ne. Mě baví hra pro hru, ani karty nehraji proto, abych vyhrál. Proto mám rád ty soutěžící, kteří jdou do double, i když mají na kontě dost peněz. To je ten punc napětí, který miluji, a líbí se i divákům.

Čeho, kromě chyb, si diváci ještě všímají?
Jak se jednotlivé pořady točí delší dobu a nejdou vždy po sobě tak, jak byly natočeny, mám někdy vousy, protože je potřebuji do nějakého představení, a někdy je nemám. Toho si lidé všímají. Nebo postřehli, jak jsem za stolkem unavený a bolí mě nohy, že si někdy stoupnu jen na jednu nohu.

Oblečení si vybíráte sám?
Ne, to má na starosti kostymérka Elen. Co jsem si vymohl, je, že v den natáčení už nestřídám kalhoty, jen košile a saka.

Hlásí se k vám na ulici lidé, kteří soutěžili?
Teď v Pardubicích na nádraží jeden přišel: „Nazdar! Jak je? Já teď jedu ze špitálu. A co ty?“ Taky řeknu: „Nazdar, dobrý.“ A zeptám se, odkud se známe? „Já u tebe byl v Kde domov můj?“ Tykačka, to je celkem běžné. Máte dvě možnosti – že vám to bude vadit a budete permanentně naštvaný. Nebo se smíříte s tím, že když vás mají lidé každý podvečer v obýváku, vnímají vás trochu jako svůj majetek. Takže dotyčného trochu zkorigujete a je klid. Akceptujete, co život přináší.

Komentáře

Hlavní zprávy

Průzkum deníku Metro. Zeptali jsme se vás, co říkáte na zdražení lístků na MHD

vydáno 3. srpna 2021  5:00

Od 1. srpna zdražily některé jízdenky. Zeptali jsme se vás, co si o tom myslíte. Šest nebo osm korun si nově připlácejí ti cestující, kteří byli zvyklí v...  celý článek

Brašnář z Dobrušky: Vyučil jsem se také u prvorepublikových mistrů

vydáno 2. srpna 2021  16:34

Na vlastní triko jede brašnář Pavel Matouš z Dobrušky už třináct let. Začínal aktovkami, postupně přidával opasky, peněženky a další kožené výrobky....  celý článek

Mimořádný úvodník: Jdeme za vámi do ulic!

vydáno 2. srpna 2021  15:54

Nebojte, to není výzva k revoluci. I když vlastně trochu ano. Začátkem července jsme vstoupili do 25. sezony vydávání deníku Metro, posílali jste nám...  celý článek

Deník nastávajícího otce? Ze zdánlivé banality se může vyklubat jeden z nejtěžších článků

vydáno 2. srpna 2021  14:06

Komedie Deníček moderního fotra zamíří do kin příští týden. O své „předotcovské“ postřehy se zatím na stránkách Metra dělí jeho redaktor Filip...  celý článek

Vaše fotky z Prahy

Máte pro nás zajímavý tip nebo Vás něco trápí a my Vám můžeme pomoct?

Napište nám